Adventní – jen tak si koupit štěstí

Advent je pro mne doba světýlek, vůně svařeného vína, cukroví a tichých kroků ve vrzajícím sněhu, mrazivá noční obloha, chvějící se mlhavým odleskem hvězd. Celý rok si představuji, jak jej prožiju v klidu, pohodě, obklopena kočkami, u ruky hrnek s horkým vínem, mihotavý svit svíček doplní atmosféru klidu a pohody.
Bohužel, před rokem to na klidné pohodové Vánoce zrovna dvakrát nevypadalo.  

Probíjím se davem lidí, který zavalil náměstí. Obrovitý rozsvícený strom, spousta osvětlených stánků, v nich unavení prodavači. Přemílám v hlavě, co ještě dokoupit za dárky, co ještě zařídit, aby Vánoce proběhly tak, jak si to představuji. To máme stromeček, kapra, ještě taky ozdobné cedulky na dárky… když v tom pocítím, jak mě někdo tahá za rukáv. Leknu se, přitisknu kabelku blíž k tělu a zlostně se otočím.
Vedle mne stojí malý, asi desetiletý kluk a velkýma očima na mě vážně kouká.
„Paní, kupte si štěstí,“ vyhrkne vzápětí.
Mám co dělat, abych se nerozesmála.
„Ty jsi dobrý,“ usměju se zlehka. „Copak se to dá, jen tak si koupit si štěstí?“ Hlavou mi probleskne dávná vzpomínka na dětská léta, kdy jsem na poutích rozvážně vybírala malinkou krabičku za korunu. Štěstíčka. Bývala tam vždy nějaká hloupost, korálková panenka, obrázek… ale to napětí, než se krabička otevřela! Vrátím se do současnosti a zahlédnu, jak dětské oči zesmutněly.
„Dobrá, kdybych si tedy to tvoje štěstí chtěla koupit, jak bych to měla udělat?“ zeptám se kluka.
Natáhne ruku, ve které má z novin složené malé obálky a řekne důležitě: „Tady si ho vyberete. Sám jsem je vyráběl.“
Ústa se mi znovu roztáhnou od ucha k uchu. Podívejme, jaký podnikavec se z klučiny vyklubal!
„Myslíš, že by mi opravdu přineslo štěstí, kdybych si jednu tu obálku koupila?“ řeknu naprosto vážným tónem.
„Myslím, že jo,“ přisvědčí po chvilce. Dodá zklamaně: „Víte… on si ode mne ještě nikdo nic nekoupil.“
„No jo, máš tu velkou konkurenci,“ mávnu rukou kolem sebe. Z vedlejšího stánku voní klobásy, odněkud se line sladká vůně trdelníku, lidé se strkají ve frontě na turbomošt. Pohlédnu na drobná svěšená ramínka a rozhodnu se přistoupit na jeho hru.
„Víš co? Tak já si od tebe nějaké koupím. Kolikpak stojí?“
Kluk se rozzáří. „Deset korun jedno. Vyrobil jsem jich deset, víte.“ Spiklenecky dodá: „ Ty peníze budou na dárek pro maminku. Chci ji překvapit.“
„Opravdu? Tak to si koupím tři. Vlastně čtyři. Potřebuju spoustu štěstí. Mám doma nemocného kocourka.“
„Jé… to je mi líto,“ řekne kluk, ale očí mu svítí.
„Čekám, až mi z veteriny pošlou výsledky krve,“ říkám už spíš sobě, než jemu. „Víš, bojím se. Pokud nebudou dobré, kdoví, jestli se náš kocourek dožije Vánoc. Vidíš, jak moc to tvoje štěstí potřebuju?“ Vytáhnu z peněženky peníze, kluk rozloží obálky do velkého vějíře a já pečlivě vybírám. „Tuhle… a tuhle, ještě tahle se mi líbí. A kterou bys mi vybral ty?“
Kluk přejede zbylé obálky očima a neomylně sáhne po té úplně vlevo.
„Tuhle. Je nejlepší.“
Vezmu si obálku, předám mu dvě dvacetikoruny a kluk slušně poděkuje.

Užuž chce odejít, když v tom se za mnou ozve:
„Počkejte, mladý muži, taky si od vás jednu obálku koupím!“
Ani jsme si nevšimli, že naši transakci sledovali s velkým zájmem lidé ve vedlejší frontě. Přidávají se i další. „Zbude jedna i pro mne?“ „I já si vezmu, schovej mi jednu!“
Kluk teď radostí přímo svítí. Během chvilky prodal všechny obálky a v ruce třímá sto korun.
„Co teď?“ zeptám se zvědavě.
„Támhle na stánku mají krásné náušnice. Mamince budou slušet ty modré. Mám je už dlouho vyhlídnuté. Moc vám děkuju, paní. A užijte si s kocourkem krásné Vánoce!“
Než stačím odpovědět, je pryč. Ten se v životě neztratí!
Jdu dál davem, který se mi už vůbec nezdá nepřátelský. Pomalu rozbaluji své nově nabyté bohatství. V prvním balíčku je kresba rozesmátého smajlíku. Ve druhém najdu barevný knoflík, ve třetím placatý kamínek. S napětím rozbaluji poslední obálku, tu kterou mi vybral sám malý prodavač. Vytahuji nalepovací obrázek. Panna Marie s dítětem a pod ním napsáno Žarošice. Strnu. Přes Žarošice jsme párkrát jeli v létě, je to krásná obec a já si pak dohledala informace na netu. Kostel Matky Boží je opředen legendami, Bohorodička místní několikrát zachránila – před Turky, před Švédy…
Žena na obrázku chová dítě a na tváři jí hraje lehounký úsměv. Kdepak ten klučík k té nálepce asi tak přišel, zamyslím se. To už se nikdy nedozvím. Otevřu peněženku a obrázek si do ní pečlivě uložím. Ostatní drobnosti schovám do kapsy, zvednu hlavu a začnu se znovu rozhlížet po stáncích.
Zapípá mobil, naléhavě, urgentně. Se staženým hrdlem otvírám zprávu z veterinární kliniky.

Výsledky krve jsou v normě, pokračujte v načaté léčbě a dietě. Na kontrolu přijďte za týden.

Zvednu oči. Všechna světla jsou rázem mnohem zářivější a jásavější, ve světle lampy spatřím, jak se na město začínají snášet nesmělé vločky jiskřivého sněhu.
Je první adventní neděle a já už najednou s jistotou vím, že na Vánoce s námi náš černý kocourek stále bude.

Díky, můj malý prodavači štěstí. Teď jsem po roce procházela znovu vyzdobené náměstí a nemohla jsem si na tebe nevzpomenout. Smajlík, kamínek a knoflík za ten rok kdesi zmizely, ale ten obrázek, ten nosím v peněžence dodnes. Nejsem věřící, ale štěstíčku od tebe věřím. Jakpak by ne. Krásný černý kocourek s námi brzy oslaví další Vánoce.

 Panna Marie Žarošická

10 komentářů u „Adventní – jen tak si koupit štěstí“

Napsat komentář