Jdeme do finále, aneb poslední dubnová drabble

V posledním článku budeme mít témata tři.  Zazmítá námi emoční kolika, vytasíme několik es a zaklapneme poslední klapku… Hezké počtení jak kočičích, tak i historických stoslůvek. A děkuji za přízeň.

Už zase…

Úvodní poznámka:

No ano, už zas nám kolem domečku brouzdá jeden černý bezprizorní kocourek. Ne, nemyslím tím Jáju.
A já se už zase trápím a bojuji sama se sebou…

Drabble:

Nemůžeš přijmout další kočku. Už takhle jich máš víc, než je zdrávo. Pro kočky, samozřejmě. Musíš mít rozum.
Ale ona je hladová. Nemá kam jít. Nikdo v okolí se jí neujme, to víš.
Jenže už jich je tu šest! Sedmá se sem stejně chodí krmit!
O jednu misku žrádla denně přece nesejde…
Ne, o žrádlo nejde, ale není to kočka? Co když zase přivede koťata?
Ne, je to kocour, vidělas dobře…
Ale já už nechci žádnou další kočku v baráku!
Vždyť nebude v domě, bude vzadu v dílně…

Nakonec tu jednu misku přidám.
Srdce je silnější, než rozum.
Bohužel. Bohudík?

… jedno jediné klopýtnutí způsobí tisíc let smutku…

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD

Čína, 1969 – 1971, kulturní revoluce

Drabble:

Musel jsem plnit příkazy… Nechtěl jsem přijít o své postavení. Místo mne by přišel někdo jiný. Co by pak bylo se mnou a mými dětmi? Nejspíš bychom pomřeli hlady. Vedoucí výrobní jednotky je jen malá ryba, ale aspoň zemře hlady až jako poslední.
Museli jsme plnit normy. Když přišel Velký skok vpřed, musel jsem zajistit, aby odevzdali pánve a hrnce, potřebovali jsme ty pláty z kamen! Jinak bychom nepředehnali Západ ve výrobě oceli, jak si velký Mao přál. Možná jsem jim měl ponechat aspoň něco, i to hlášení o sklizni jsem nemusel tolik přehánět, ale … já jen plnil rozkazy…

Závěrečná poznámka:

Čínská kulturní revoluce byla politická kampaň vedená Mao Ce-tungem. Způsobila obrovský rozvrat čínské společnosti, přivodila smrt stovkám tisícům lidí. Obrovské přesuny lidí, pronásledování inteligence, snaha dostat zemi mezi světové velmoce a vybudovat komunismus, to vše obsahoval tzv. Velký skok vpřed. Ten rozdělil obyvatelstvo do komun, zpřetrhal bývalé tradiční vazby a ekonomické vztahy. Například v průmyslové politice dostaly komuny za úkol vybudovat vlastní vysoké pece a odevzdávat předepsané množství oceli. Nedostaly však už ani palivo, ani železnou rudu, takže obyvatelstvu byly zabavovány železné hrnce, kamna, nářadí, také dřevěné a spalitelné věci, byly vykáceny posvátné háje, veškeré lesy v okolí… spolu s dalšími vlivy byl výsledkem hladomor, který v některých oblastech vyhubil až 40 % obyvatelstva.
Velký skok vpřed přispěl k tomu, že místo posunu kupředu přišel obrovský ekonomický propad. I díky němu Čína dlouhá léta zaostávala za ostatními velmocemi a nedokázala ve světové politice zaujmout postavení, které by jí díky rozloze a počtu obyvatelstva náleželo.
Velký skok vpřed i nadále v Číně patří mezi tabuizovaná témata a vládnoucí síla se snaží potlačit jakékoliv jeho připomínání.

Pokud by někoho toto téma opravdu zajímalo, velmi doporučuji knihu Jung Chang Divoké labutě (z které je čerpáno). Autobiografická kniha popisuje osudy žen tří generací, od roku 1909 až do roku 1978. A je to drsné čtení.

Jak měli hodně místa v posteli

Drabble:

Tobiáš si hraje s Gertrudou, oblíbenou plyšmyší. Barbucha ji Tobiášovi šlohne a zkušeným kopem pošle pod kuchyňskou linku.
„Eso!“
„Říká se gól,“ podotkne kolemjdoucí Čeněk.
„Ale domácí tuhle koukala na telku a sykala ááááá essssooooo! Potom vždycky zklamaně – zase do sítě…“
„To byl výlov rybníka?“
„Nevím. Dojatě posmrkávala, že když kdysi hrávala, byla síť vejš, míč tvrdší, soupeři lepší…“
„Už vím,“ rozzáří se Čeněk. „Jak jí pak domácí řekl, že když ona hrávala volejbal, tak se síť natahovala mezi přesličky a uhejbalo se mamutům?
„Jo.“
„To byla doba,“ zasnil se Čeněk. „Tolik místa v posteli, když pak spával v obýváku!“

Tlachtli

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD!

Předkolumbovská Amerika, Aztécká říše

Drabble:

„Neuhýbej, pro horoucího boha, hrej!“
Tlanextlican těžko dýchá, tělo obolené.
„Přihrávej pořádně! Na kolena!“
Nemůžu, nemůžu!
„Běž, Tlane, kupředu!“
Mladík se z posledních sil probojuje ke kruhu. Dav v aréně řve, hra se chýlí ke konci.
„Loket! Pozor, vypal!“
Tlanextlican se navzdory bolesti odrazí, přeměří dráhu míče a nastaví mu rameno. Ollin proletí kamenným kruhem bez doteku. Střelec to nevidí, leží na zemi, ruka v jednom ohni. Spoluhráči přibíhají, staví ho na nohy. Jásají, tancují, křičí. Bolest rázem přechází.
Vítězství!
Večer na kamenná lože ulehnou soupeři.
Obětní nože bude třímat Tlanextlicanovo družstvo – poražené obětují bohům.
Jaká to čest, prohrát tlachtli!

Závěrečná poznámka:

Tlachtli byla rituální míčová hra – součást aztéckého (ale i mayského) náboženství. Cílem hry bylo prohodit míč skrz kruh upevněný na zdi hřiště. Proti sobě hrála dvě družstva, každé mělo svého vlastního kapitána. Jeden z hráčů začínal hru vhozením míče do pole. Míč se nesměl brát do ruky nebo odkopávat chodidly, odrážet se mohl pouze pomocí loktů, ramen, boků a kolen. V jiné variantě hry se hráči terč pokoušeli zasáhnout holemi. V Ténochtitlánu měli Aztékové posvátné hřiště, kterému říkali Teotlachco. Přesná pravidla hry nejsou známa, lišily se kmen od kmene. Předpokládá se, že hra měla znázorňovat vesmírný pohyb – buď Slunce, nebo Měsíce, a dva kruhové kotouče, jimiž měl míč proletět, měly symbolizovat východ a západ Slunce.
Hra samotná také nebyla určena pro každého, poněvadž každou hrou se znovu přehrávaly příběhy bohů z mýtů. Hráli ji především svobodní muži urozeného původu, z bohatých šlechtických rodin, při různých oslavách a svátcích. Hráči samotní také museli být velice silní a zdatní, aby vůbec mohli hru zvládnout hrát. Míč, nazývaný ollin, byl kulatý a těžký, vyrobený buď z velmi tvrdé gumy nebo kaučuku. Jeho průměr mohl být okolo 8-20 cm a mohl vážit od 170 g po 4 kg. I přes veškeré ochranné vybavení hráčů však bylo časté, že se hráč při hře zranil nebo i zabil.
Vítězové byli velice oslavováni. Po skončení hry byl kapitán nebo i někteří hráči jednoho družstva – ať už vítězného nebo poraženého (záleží na variantě hry) obětováni bohům. O to se postaralo vždy druhé družstvo. Jejich těla pak byla vlečena po dvoře, aby zem nasákla jejich krví. Tento konec provozovali především Aztékové. Ti považovali takovou smrt za velkou čest, poněvadž toto byl jeden z mála způsobů, jak se dostat do jejich „nebe“.

Klapka s překvapením

Drabble:

„Poslední klapka? Konec?“
„Ano, Rozárko, poslední téma,“ pravila domácí, nevědouc, zda má být smutná, nebo se radovat.
„To není těžké, klapku přece máme,“ prohodil Čeněk.
„Někteří,“ dodal Tobiáš.
„My první,“ doplnil Barbucha.
„Jo, vetřelci tam nejsou,“ prskla Rozárka.
Domácí na ně nechápavě zírala.
„Co to melete, jakou klapku?“
„Přece tuhle,“ vyskočil Tobiáš na skříňku.
„Aha,“ došlo domácí, „vy myslíte filmovou klapku, jak jste na ní namalovaní! Ale… je poslední?“
„Je první a zároveň poslední,“ prohlásil Čeněk. „Jinou nemáme!“
„To je fakt,“ zamyslela se domácí. „Ale co Jája?“
„Já jsem tam přece taky,“ přitulil se černý. „Jen ještě nejsem vidět, víš?“

Závěrečná poznámka:

Další ročník drabblat Hotelu U devíti koček je u konce. Kočky zdárně (někdy více, někdy méně) propluly všemi nástrahami témat, popraly se i s tématy v první chvíli nemožnými (takové Eso, to nám dalo zabrat) a je vymalováno.
Moc děkujeme za vaši přízeň, komentáře, milé ohlasy. A abyste si nemysleli, že si domácí vše jen vymýšlí a kočky vlastně třeba vůbec neexistují, tak taky je na závěr jedno malé překvapení. Taková minifotogalerie současných (vlastně navíc nostalgicky i se Silverem) kočičích obyvatel (včetně té inkriminované klapky) Hotelu U devíti koček.

Není všechno zlato, co se třpytí

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD

Francie, 17. století

Poslední historické drabble letošního dubna by chtělo nějaké skutečně výjimečné prostředí. Doufám, že zámek ve Versailles bude pro tuto slavnostní příležitost dostačující.
Anebo ne?

Drabble:

Drahá, nedovolím ti přijet. Děkuj Bohu, že nejsi povolána ke dvoru a dlíš na venkově. Netušíš, čeho jsi ušetřena.
Tvůj manžel

Hrabě Saint-Simon dokončil dopis, zapečetil, předal poslovi. Jak rád by byl s milovanou ženou, ale copak ji může vzít sem, do té hrůzy? Odporný zápach prostupuje celé sídlo, navzdory voňavé vodě, která je vylévána do krbů, za zástěny, závěsy – prostě tam, kde obyvatelé paláce konají svou potřebu.
Už aby nastalo období čištění… škoda, že jen dvakrát do roka služebníci místnosti vymetou. Pak se dá pár dní přece trochu dýchat…
Proklaté Versailles!
Moci tak zabouchnout dveře a ujet!
Král nedovolí…

Závěrečná poznámka:

Ludvík XIV, chtějící mít svou šlechtu pod kontrolou, trval na jejím bezpodmínečném setrvání u dvora, ve Versailles. Palác však nebyl koncipován pro tolik osob, takže vznikaly problémy nejen s ubytováním (šlechtici obývali kdejakou komůrku), ale projevilo se to i na takových „banalitách“, jako byl například nedostatek toalet. K vykonávání potřeby sloužily paty sloupů, prostory za závěsy, vyhaslé krby, schodiště… ani litry pomerančové či růžové vody ten zápach nepřebily. Vše se uklízelo přibližně dvakrát ročně a vymetení všech „špín“ trvalo přibližně dva týdny.
Hrabě Saint-Simon ve svých pamětech vylíčil dvůr jako jednu velkou bažinu zápachu a intrik.
Další problémy dvořanům přinášela dobová kuchyně – množstvím nezdravých pokrmů se dvořanům zvětšovala játra, ucpávaly cévy, bouřily žlučníky. Aristokratům se zpomaloval metabolismus do té míry, že v té době byly velmi časté úmrtí ve vaně s horkou vodou. Aniž by lékaři odhalili pravé příčily úmrtí, dovodili, že životu nebezpečné jsou horké lázně, které způsobují srdeční kolapsy, a po jejich doporučení se většina dvořanů raději vůbec nemyla. Hygiena a styl života zkracovaly životy šlechticů natolik, že je jich šance na přežití u dvora nebyla o moc vyšší než za doby revolučního teroru…

Uf, tak jsme se místo krásné procházky po skvostných sálech dostali někam, kam jsme asi ani nemířili… ale tak to už s historií bývá. Historie se neptá, historie prostě je.
Děkuji moc všem, kteří sledovali mé historické střípky, zvláště pak těm, kteří zanechali stopu v podobě komentářů. Moc si toho cením a všem se ještě jednou omlouvám za obrovsky dlouhé závěrečné poznámky. Zamyslím se nad sebou a pokud se příští rok k historii vrátím, snad se mi je podaří zkrátit.

Děkuji všem, kteří má drabble dočetli až sem :), zvláště pak ta historická. Doufám, že se líbila stejně jako ta kočičí. Zda budu příští rok psát kočičí, historická či jiná, to ještě nevím. Je to ještě daleko…

13 komentářů u „Jdeme do finále, aneb poslední dubnová drabble“

  1. Je to naprostá fantazie, vždycky mne těch sto slůvek podnítí k tomu, abych si k tématu vyhledala něco více. Teda k těm prevétům a záchodovým křeslům a toaletám nemusím, něco málo o Čínské kulturní revoluci také vím a ani mayská míčová hra pro mne není neznámá. Takže tentokrát hlavně obdivuji, kolik se toho do těch sto slůvek vešlo. Gratuluji

Napsat komentář