Zásoba se tenčí…

Stejmě, jako se nachýlil na jaře duben, chýlí se ke konci i zásoba dubnových drabblat. Pro dnešek však ještě dvě téma máme.  Zkusíme překovat meče v pluhy a pak se zkusíme postarat, aby nám to nezůstalo. A na závěr, na závěr si dáme jednu bonusovou pohádku.  Samozřejmě, že kočičí, na téma Recyklace. Že to nejde moc dohromady? Uvidíme…

U nás se překovávat nebude, rozhodla Rozárka

Drabble:

„Prsssk,“ pravila pohrdlivě Rozárka. „Toho se nedočkáš.“
Je nedůtklivá. Domácí ji opustil. Považte, už týden není doma!
„Holčičko,“ hladí ji domácí. „Brzo se vrátí, neboj. Máš mě, tak nemusíš být taková a každého kocoura, co projde kolem, zmydlit. Víš, jak jsem se večer lekla, když jsi mi zaječela u ucha? Už jsem málem spala, myslela jsem, že vypustím duši.“
„Za to může von! Doma seš málokdy a to ho máš furt na klíně,“ zavyčítala. „Vůbec na mě nemáš čas! Když si k tobě konečně vlezu, je tam zas! Se nediv! S černým se nesmířím, s tím nepočítej. To neklapne. Nikdy.“

Závěrečná poznámka:

Rozárka Jáju opravdu upřímně nesnáší. Netušíme proč, černý kocourek už je u nás doma skoro tři roky, po zahradě se pohyboval už několik let předtím, ale Rozárka mu prostě nemůže přijít na jméno. Jak se k němu dostane blíž, než na metr dva, syčí, prská, při bližším kontaktu ječí a snaží se ho zmydlit. Včera jsem si myslela, že opravdu půjdu spát konečně dřív a pak jsem málem dostala infarkt, když mi zařvala u ucha. Kdo slyšel rozzuřenou kočku, pochopí.
U nás tato myšlenka opravdu živnou půdu nenalezne… bohužel.

Taková malá nenápadná špionáž…

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD

Riga (toho času ve švédském držení), 1697

Drabble:

Vojáci hledí zamračeně z věží rižské pevnosti. Pod hradbami chodí nějací lidé s podivnými přístroji. „Zavolejte velitele! Nemají tu co dělat. Ať rozhodne, co s nimi!“
„Nechte nás na pokoji!“ Švédští vojáci nerozumí, co jim Rusové říkají, ale vědí jedno. Velitel si nepřeje, aby někdo přeměřoval pevnostní opevnění, příkopy a přístav. Taková drzá očividná špionáž! „Pochytejte je, půjdou s námi!“
Než se strhne boj, prodere se dopředu impozantní muž.
„Ustupte! Jsme tu v míru! Jsem Petr Veliký, car vší Rusi.“
Druhý den je car i s doprovodem za asistence švédské posádky naloděn na loď. Musí odjet.
V Rize není vítán.

Závěrečná poznámka:

Po bojích proti Osmanské říši, Krymskému chanátu a Tatarům obývajícím stepi při severním pobřeží Kaspického moře vyrazil car Petr Veliký na velkou cestu po Evropě. Poselstvo mělo šířit slávu Ruska a šířit zvěsti o carově velikosti. Vedlejším (i když spíše možná hlavním) důvodem byla špionáž, kterou provádělo poselstvo cestou, a dále získávání kvalifikovaných řemeslníků a učenců, kterých bylo v Rusku nedostatek.

Petr Veliký (opravdu byl veliký, měřil přes dva metry) plánoval jet anonymně s nimi. Anonymita mu však dlouho nevydržela. Už v Rize, kde byli členové výpravy málem zajati švédskou posádkou, se musel car prohlásit a jen díky tomu nebyla expedice vsazena do vězení pro špionáž.
Celkem trvala cesta poselstva dva roky. Získali řadu řemeslníků (např. vzdělanců, kteří projektovali Petrohrad), dovezli do Ruska evropské vynálezy (např. kolovrat) a díky francouzským inženýrům se v Rusku začaly stavět cesty a chodníky.
Sám car byl novými technologiemi nadšen. Naučil se rozebírat hodinové stroje. V pruském Královci absolvoval kurs dělostřelectva. V Nizozemsku se vyučil tesařem, v Anglii kormidelníkem a všude sbíral diplomy nebo výuční listy, které si po návratu hrdě vyvěsil v Kremlu.

Sýrová anabáze

Drabble:

„Můžeš mi říct, cos to zas vyváděl?“
Jako by nevěděla. Může za to ona, neměla mi toho sejra dávat do největší misky. Jak jsem ho tam honil sem tam, tak se mi ho kus přilepil na čelo. Jo, támhle, už ho vidím, škoda té dobroty. Počkej, já tě slíznu…
„Ježíši, nešilhej tak, nebo ti to zůstane, to je strašný, pocem!“
Nepudu! Znám tě, ty mi sejra sebereš a nedáš! Tůdle!
„Kam ses zašil? Ty lumpe černá, kam jsi s tím zapraseným čelem proboha vlezl?“
To ti budu povídat, ani nemuknu! Tady se zavrtám, tak…
„Mě šlehne! Kdo nezavřel tu skříň?“

Smrtelná vina

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD

Severní čínská hranice, kolem roku 100 př. n. l.

Drabble:

Císař Wu zuřil.
„Vyplatit? Nechali jste ho se vyplatit? Měknete! Postarám se, ať vám to nezůstane!“
Soudci se vkleče třásli hrůzou. Proč jen nechali generála Li Kunga naživu? Takové provinění… měli být tvrdší. Li Kung byl sice při boji proti mongolským nájezdníkům těžce zraněn a padl do zajetí, ale věrohodně přestíral smrt, načež uloupil koně a vrátil se zpět ke svým vojákům. Pozabíjel pronásledovatele, shromáždil rozprášenou jednotku a dovedl většinu mužů zpět do pevnosti, ale … co na tom? Padl do zajetí a přitom je stále živý! Jaký prohřešek proti trůnu!
Výkupné od Li Kunga naštěstí uspokojilo i císaře.
Tentokrát vyvázli.

Závěrečná poznámka:

Císař Wu, sedmý císař dynastie Chan vládl dlouhých 54 let. Jako první vytvořil fungující úřednický aparát, čímž nahradil moc šlechtických rodů a pevně sevřel vládu ve svých rukou. Dynastie Chan také vybudovala více než deset tisíc kilometrů slavné Velké zdi (podle posledních výzkumů měla tato nejen bránit Čínu proti nájezdům tatarských hord, ale také zabránit čínskému obyvatelstvu útěku do oblastí za ní, čímž by vláda přišla o daně a pracovní síly. Severní čínská hranice byla drsné území, kde sjednocené mongolské kmeny na čínské obránce těžce dotíraly. Hraniční posádky žily v ubíjející osamělosti, vzdálené stovky kilometrů od útěchy jejich civilizace.

Úryvek ze tehdejší čínské poezie:

Bojujeme na jih od zdi, umíráme na sever od zdi,
zemřeme-li, stanou se naše nepohřbené mrtvoly v divočině potravou vran.
Vody hluboké jsou a vířivé, rákosí temné je a ponuré,
jezdci bojují na život a smrt, jejich vyčerpaní oři kráčejí sem a tam,
slyšet je ržání.
Poblíž mostu kdysi stával dům, dnes už nikdo neví,
zda byl víc na sever, či na jih.
Nesklidí-li se rýže, co budeš jíst?
Jsme sice ochotni věrně sloužit, leč jak můžeme takhle dál žít?
Neupadnete v zapomnění, vy udatní a čestní vojáci,
Za úsvitu vyrážíme vpřed, za soumraku se však nevracíme.

Pramen: Julia Lovellová, Velká čínská zeď

Pohádka o cílevědomém koťátku

Úvodní poznámka:

Pro všechny milovníky něžných kožíšků.
Pokud byste měl někdo v plánu si koťátko v nejbližší době pořídit, doporučuji. Tohle, co si přečtete, je přece jenom pohádka…

Drabble:

Bylo, nebylo, do jedné rodiny přibylo malé koťátko. Mělo modrá očka a nikdo netušil, že je ve své malé kočičí dušičce oddaným ochráncem přírody a milovníkem recyklovaných věcí. Noví majitelé byli jak u vytržení. Koťátko si ani nevšimlo myšek, cinkajících kuliček či mávacích peříček. Koťátko si pro svou hru zrecyklovalo celou domácnost.
Křesla a pohovky si proměnilo ve škrábadla.
Záclony transformovalo v houpačku, postupně i prolézačku.
Z postelí si udělalo svůj pelíšek, a to tak, že ze všech.
Stůl změnilo v jednu velkou misku.
Jen jediná věc (naštěstí i pro ně samé) unikla jeho recyklační vášni.
Kočičí záchůdek používalo vzorně.

7 komentářů u „Zásoba se tenčí…“

  1. Pohádka na dobrou noc, zvláště pro „novokočkaře“ nemá chybu. :-)
    Už je slyším. Jéžišmarjá, do postele né, kruciš, co děláš na tom stole, neškrábej to křeslo, hm, ta záclona byla vcelku zánovní. A pak ještě jedna dokonalá recyklace – co dělá ta napěněná tráva uprostřed koberce!

    1. Jojo, teď jsem byla v jednom sekáči, potřebovala jsem nutně něco na sebe. Investice fakt šílená – 3 kousky za stovku, ale koukala jsem nadšeně na nádherné záclony. A přemítám, zda do nového „doma“ nějaké pořídit nebo ne. Už vidím, jak na nich Cecilka nadšeně visí. Přitom ale by se mi líbily………. no, fakt netuším. Do oken vidět není – je to v 5. patře, další domy dost vzdálené, žaluzie….. nemusím mít obavy, že mě někdo bude šmírovat. Jen tak pro radost jsem si je chtěla pořídit.

Napsat komentář