Ještě pořád pár drabblat zbývá…

Dnes budou na pořadu témata č. 24 a 25 – ohlédneme se do minulosti a maličko si započítáme – jak s kočkami, tak i v historii.

S chutí do toho. 

Trocha nostalgie

Drabble:

Věděla jsem dobře, že to bude období, na které nezapomeneme.
Doma Tobiáš, Rozárka, Čeněk, Barbucha. V dílně Sofie, Jack, Bonnie, Zorro, Silver.
Hotel U devíti koček v plném počtu.

Dva roky, vše se změnilo.
Pod koly vlaku zahynula prvně Zorro, zanedlouho Jack.
Přišel Jája, statečně si probojoval cestu do domečku.
A další – zbojník Lupínek. Umístěný na farmu.
Plachá tříbarevka. Získala domov na statku.
Malou Barbušici si vzala známá.
Silverku s koťaty přijal útulek – jinak to nešlo.

Po všech manévrech zbylo koček osm.
Pak svůj boj prohrál Silver.
Teď jich máme sedm.
Hotel U devíti koček už zůstal jen v názvu.

Závěrečná poznámka:

Milá Velká Kočko, drahá Centrální distribuce koček – jsem s počtem, který máme, naprosto spokojená, aby bylo jasno.
Tohle je jen splnění tématu, víte? Nic víc!
To období už se totiž vrátit nedá. Do stejné vody dvakrát nevlezeš.
A kdybych jich chtěla víc, tak ty ostatní, co jste nám nasázeli do zahrady, nebudu umisťovat, že. Takže opravdu – to bylo jen nostalgické povzdechnutí za časy minulými.
Děkuji.

Poznámka nikoli překladatele, ale dodatečná autorská: abyste si nemysleli, že máme ten název Hotel U devíti koček jen tak pro srandu králíkům: na stravu k nám velmi často zavítá sousedovic zrzounek a občas se tu ochomýtne mladý černý kocourek. Čí je ten, nevíme, jen doufáme, že nám zas nezbyde…

Co po pýše

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD

Čechy, 1411 – 1421

Drabble:

Ta radost, když jsem poprvé svou věží prohlédl!
Pýcha vznosných paláců, klenutá samolibost vstupních bran!
Na rozkaz a pro potěchu krále stavěli mě. Rád se v mých zdech ukrýval.
Zván Václavem IV., pro mne byl tím, kdo o zrod můj se zasloužil.
Můj pán, já jeho hrad.

Netrvala radost naše vzájemná dlouho.
Smutný byl den, kdy král náš ve zdech mých k zemi padl a již nevstal.
Pak rána za ranou sypala se na mne.
Co jsem udělal, že ohně zapálili a zdi mé rozkotali?
Krátký čas mi byl vyměřen. Neužil jsem časů slávy.
Srovnán se zemí, zašlých časů vzpomínám…

Závěrečná poznámka:

Mnoho hradů nepřežilo do naší doby. Část přestavěná v nových slozích, jinde jen ostrý zrak poučeného pozná v reliéfu krajiny místo, kde se kdysi hrdě tyčily kamenné stavby.
Jestlipak někdo poznal, který hrad si to tak stěžoval v dnešní stoslůvce?
Kdo hádal Nový hrad u Kunratic, měl pravdu.
Jen deset let bylo vyměřeno tomuto hradu, v jehož zdech opravdu 16. srpna 1419 zemřel na infarkt (podle dobových kronik se „skácelse k zemi s řevem takřka lvím) král Václav IV. Netrvalo dlouho a pražské husitské vojsko hrad oblehlo, dobylo a 27. ledna 1421 zapálilo.
Zbytky zdiva byly postupně rozebírány na okolní stavby, na konci 19. století byly zdi zbořeny do úrovně sklepů, protože byly nestabilní a nebezpečné pro děti, které si sem chodily hrát.
Z novodobé historie – v letech 2012 až 2013 proběhla sanace zbytků hradu, zdivo bylo částečně doplněno a staticky zajištěno. Byl postaven nový dřevěný most přes šíjový příkop.
A pokud někdo z vás běhá Velkou kunratickou, tak přes místo, kde stával hrad, vede její trasa. Výstup od Kunratického potoka k Hrádku (jak se mezi závodníky a organizátory Nový hrad označuje) je nejtěžší a nejobávanější, ale pro mnohé závodníky i nejlákavější místo celého závodu.

Sedm nazmar

Úvodní poznámka:

Dneska zas tak nějak ze života. Jo, začátky jsou někdy těžké, to vám můžu potvrdit.

Drabble:

„Vždyť jsem vám včera dávala dávku na osm dní!?“
„Víte… první prášek skončil ve dřezu, nestihla jsem ho chytit. Druhý mi prskl do čaje. Třetí jsem sice vytáhla z květináče, ale když jsem ho oplachovala, tak se rozpustil…“
Doktorka nevěřícně zírá.
„Potom jsme Tobiáše dlouho vymotávali ze záclon, takže čtvrtý prášek manžel rozšlápl. Pátý… paní doktorko, že lidem neškodí… jsem se nějak víc naklonila asi a on ho zrovna vyprskl, pitomec. Šestý jsme už nenašli a sedmý jsme smetli spolu se střepama skleničky.“
Nato se ale domácí na zkoprnělou veterinářku vítězoslavně usměje.
„Pak nás konečně napadlo zabalit osmý do sýra!“

Due torri

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD!

Bologna, 12. století

Drabble:

„Pane, jestli něco neuděláme, ta stavba se zřítí celá!“
„Jak je to možné? Vždyť základy jsou založeny stejně jako u vedlejší věže, proč se naše hroutí?“
„Má špatně špici, pane. Sundejme ji – je to přibližně deset metrů. Pak by se měl stav stabilizovat.“
„Ale to zbyde sotva sedm osmin původně zamýšlené výšky! Podívejte vedle – na věž Asignelliů – už nyní jsou o kus výš než my! A nemusí ubírat špici! Zatracený stavitel, peníze brát, hrdlem prolévat… a když nastane problém, zmizet! Najděte ho, vlastnoručně ho zaškrtím!“
„Pane…“
„Rozeberte to. Nechci, aby se po Bologni říkalo, že Garisendové svou věží způsobili neštěstí.“

Závěrečná poznámka:

Ve 12. století začaly vyrůstat v lidnatém, ostře politicky rozděleném městě zvláštní stavby – rodinné pevnosti. Ve strachu o život svůj i své rodiny začali bohatí své domy opevňovat. Vzhledem k nedostatku místa se tyto pevnosti začaly šplhat do výšek. Tyto středověké pevnostní věže umožnily svým majitelům přežívat neklidné časy i relativně dlouhá obléhání. Spor mezi dvěma politickými frakcemi (guelfů a ghibellinů) měl zajedno politický rámec – gelfové upřednostňovali světského panovníka – císaře, ghibellini byli stoupenci papeže jako zástupce svatého Petra na zemi, zadruhé se nemohli shodnout ohledně obchodních cest – guelfové se orientovali na Německo, zatímco ghibellinové na vlámské a francouzské trhy. Největší rozmach stavby a využívání věží byl ve dvanáctém a třináctém století – v městě jich mělo stát až 180.
Do současnosti jich přetrvalo jen zlomek – zhruba dvě desítky.
Nejznámější z nich jsou „dvojčata“ – devadesát sedm metrů vysoká Torre degli Asinelli a její nerozlučné dvojče Garisenda, mající poloviční výšku. Těsně po dokončení se její špice tyčila do výšky šedesáti metrů, ale brzy se začala nebezpečně naklánět na jednu stranu, a nejvyšší část proto musela být urychleně rozebrána. Torre degli Asinelli naopak nejdříve sahala do výšky sedmdesáti metrů a teprve později byla vztyčena její vrcholová přístavba. Místní je nazývají Due torri, tedy dvě věže. Menší z věží, Torre Garisenda, má vrcholové partie vychýlené oproti patě více než tři metry. Obě věže připomíná ve své Božské komedii i sám Dange Alighieri.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

6 komentářů u „Ještě pořád pár drabblat zbývá…“

Napsat komentář