Můj život s kocourem 100. díl – Ještě, že mě mají

Odpočívám po dobře vykonané práci

Chci se omluvit, že jste na můj jubilejní stý deníček museli tak dlouho čekat. Protože je to ale deníček poslední a další už budou jenom Občasníčky, chtěl jsem ale sepsat něco oslavného. Něco, co by podtrhovalo mou zrzokocouří vznešenost, důležitost, roztomilost, šikovnost… Heršvecdudy, kdo sem dal tu sklenici? To bude zas dvounohá mlít, že jsem kopyto bábiný a všechno shodím… Kde jsem to skončil? Jo, šikovnost! Šikovný to já jsem!

Nedávno to byly dva roky, co jsi mě, jako malou vykulenou kuličku do dlaně dvounohá přivezla domů. Dostala ke mně do výbavy krásnou modrou kukaň, která báječně ladila k mému zrzavému kožíšku. V té kukani jsem strávil prvních pár hodin v mém novém domově. Moje nová dvounohá se až divila, jak jsem hodný a klidný. Já ale jenom sbíral síly po náročné cestě.

Sil jsem potřeboval hodně. Moje nové území bylo mnohem větší, než karanténa u Světlušky. Než jsem ho celé prošel, několikrát jsem usnul. I zážitky pro mě byly úplně nové a vyčerpávající. Setkal jsem se například s velikánskou bílou nafrněnou kočkou, na kterou bouchly kamna a ocasem určitě vymetala komíny. Smál jsem se jí, že je špindíra a ona na mě ošklivě vrčela a syčela. A taky jsem se setkal s jinou kočkou, která byla celá tmavá. Asi mi připomínala mou maminku, protože jsem se k ní chtěl hned přitulit. Ona ale nechtěla a taky na mě vrčela.

Obě ty velké kočky jsem brzy překřtil na Vzducholodě. Nafoukaně se nosily mým územím a prchaly přede mnou nahoru na skříně. Bavilo mě honit je, kdykoliv jsem je potkal dole na podlaze, až to dopadlo tak, že se ta bílá Vzducholoď Nelinka zabydlela nahoře na skříních trvale. Já se sice snažím se tam na ni dostat, ale ještě se mi to za ty dva roky nepodařilo. Ne že bych byl nešikovný, nebo se bál skákat, to v žádném případě! Na té skříni jsou ale nějaké divné siločáry a přes ty se tam prostě nedostanu. Pokaždé na ně narazím a spadnu jako zralá hruška.

Oč hůř skáču, o to rychleji běhám. Nahoru i dolů po schodech, po bytě, po terase. Jsem běhací kocour, i když na to nevypadám. Dvounohá mi říká, že mám ramena jak nějakej Rampa MacKvák. Sice nevím, kdo to byl, ale musel to bejt frajer, když je jako já. Já totiž frajer jsem, a pořádnej! Jsem nejkrásnější zrzoun široko daleko. Vlastně jedinej zrzoun! Žádného jiného zrzouna neznám. Ani u sousedů. Tam je jedna šedá kočka, které se prý říká modrá, asi že je barvoslepá, a u druhých sousedů je černá kočka. Takže je jasné, že nejúžasnější jsem tady já!

A nejpracovitější. Pilně pomáhám dvounohé, hlavně zahradničit. Za den vytrhám a roztahám po terase celou hrst skalniček. Taky rád pomáhám, když se nám chystá papání a když se vaří pro dvounožce. Vrhám se do své zodpovědné činnosti, motání se pod nohy, kdykoliv vejde dvounohá do kuchyně. Moje pletení se do cesty je velice důležité. Dvounohá musí být pořád ve střehu a dávat pozor, aby na mě nešlápla a nepřerazila se, a tak u vaření alespoň neusne.

Já tady v rodině vůbec dbám na skvělou fyzickou kondici a postřeh. Trénuju nejen dvounožce, aby jejich postřeh byl stále dokonalý, ale i obě Vzducholodě. Beze mne by zlenivěly. Celé dny by jen spaly a jedly, zato se mnou se každou chvíli pěkně proběhnou. Jsem prostě záchrana téhle rodiny a moc dobře to vím.

Ještě, že mě mají!

Váš Tomík

10 komentářů u „Můj život s kocourem 100. díl – Ještě, že mě mají“

  1. Jojo, správně, ještě, že tě mají. Doufám, že si k druhým narozkám nedostal moc rozumu, a že občasníčky budou časté! Bylo by mi po tvých rošťárnách smutno. A navíc, jak říkáš, trénovat domácí osazenstvo je tvá povinnost. :-) Zapiš si to pořádně za svá dlouhatá ušiska. Zrzkům zdar s a mňouk.

Napsat komentář