Můj život s kocourem 99. díl – Bouřka

Já se ničeho nebojím.

Minulý týden u nás bylo takové horko, že jsem přes den ani na terasu nechodil. Dvounohá ta jo. Ta se tam opékala, jako kuře na rožni. Já jsem ale chytrý kocourek, takže jsem ležel v chodbě ve stínu a hlídal dvounohou, aby nezapomněla na krmení mé maličkosti. Ven jsem chodil až večer, ulovit si pro radost nějakého toho bzučivého brouka. Sice jsem nad nimi slavně zvítězil, ale pár se jich stačilo schovat, to abych měl zábavu i na další letní večery.

Kromě lovení brouků jsem každý večer musel dvounohé zkontrolovat skalku a květináče. I tam se totiž rádi vyskytují chutní hmyzáci. Navíc mě baví prolézat pod keříčky a zahřívat skalničky. To aby rychleji rostly. Dvounohá to ale pořád nechce pochopit, že já jsem vlastně zahradník. Pořád by mi něco zakazovala. Proto když pečuju o skalku, radši se v ní dobře schovávám, abych měl klid na práci.

Ve čtvrtek večer jsem se taky s nejvyšší pečlivostí staral o skalničky. Byl jsem tak zabraný do práce, že jsem si vůbec nevšiml, že dvounohá vytáhla toho zeleného hada, který místo ohně chrlí vodu. Když do mého krásného zrzavého kožíšku dopadly první kapky vody, vystřelil jsem z úkrytu přímo dvounohé pod nohy. Ta zařvala, jak se lekla a zelený had v jejích rukách vyletěl vzhůru. Voda z něj ale, jak praví fyzikální zákony, tekla rovnou dolů. To vůbec nebyla moje vina, to zavinila gravitace, že ten zelený had zlil dvounohou od hlavy až k patě. Za to si mohla sama. Neměla si s tím hadem mávat nad hlavou.

Minulý čtvrtek byl vůbec povedený den. Nejdřív zlitý zrzoun, potom zlitá dvounohá, a nakonec ten rachot na střeše. Nikdy jsem nic tak strašidelného neslyšel. Ozvalo se to z ničeho nic. Bubnování do střechy, záblesky a hned potom veliké rány. Ty záblesky a hromové rány už jsem slyšel, dvounohá tomu říká bouřka. Bubnování do střechy jsem ale slyšel poprvé. Díval jsem se nahoru, co se to tam děje, a hned potom na dvounohou, co tomu ona říká. Když jsem ale viděl, že dvounohá se nechystá k evakuaci, došlo mi, že to asi nebude konec světa.

Že se prý nemám bát, že to je jenom krupobití, řekla mi dvounohá. Já se ale rohodně nebál! Takové bubnování do střechy mě nemůže vystrašit. Já jsem hrdinný kocour, a když mám strach, tak jenom o moji dvounohou. Neumím si totiž sám otevřít kuřecí konzervu.

Váš Tomík.

11 komentářů u „Můj život s kocourem 99. díl – Bouřka“

Napsat komentář