Můj život s kocourem 98. díl – Válečník

Číhám na kořist!

Jsem hrdina! Veliký bojovník. Zachránil jsem naší dvounohou před invazí brouků. Lítavejch, bzučavejch, hnusnejch, velkejch a úplně strašidelnejch brouků. Vyrojili se z ničeho nic za soumraku na naší terase. Asi je vyrušil ten uřvanej kos, kterej mě provokuje každý večer z rohu okapu. Dvounohá tomu jeho hysterickému jekotu říká zpěv. Že to prý je večerní koncert. Já to ale vidím úplně jinak, a kdyby se mi ten kvákal dostal do spárů, špatně by se mu vedlo.

No ale zpátky k naší invazi brouků. Vyrojili se zrovna ve chvíli, kdy dvounohá s dvounožcem slavili na terase šesté výročí. Sice nevím čeho, ale pro mě bylo podstatné, že jsem mohl slavit s nimi. I Beruška přišla slavit. Jenomže Beruška nepapá nic jiného, jen granule a šťávu z kapsičky, kdežto já jsem si oslavu užíval naplno, i s kuřecím masíčkem. A že ho bylo! Celý jeden šťavnatý a neposolený kousek ugrilovala dvounohá speciálně pro mě. A já ho celý snědl. No a když jsem v poklidu, v zapadajícím slunci trávil tu dobrotu, začalo mi to bzučet kolem hlavy.

Dvounohá v tu chvíli začala ječet ještě víc, než ten uřvaný kos, jak jí ti bzučáci lítali do vlasů, do jídla i do šampaňského. Začala mávat rukama, jak větrný mlýn, ale bez valného výsledku. Policajt s pendrekem na křižovatce by se za ta prostná nemusel stydět, ale bzučáci si z toho vůbec nic nedělali. Respekt nulový, dokud jsem se do boje nevrhl já!

Skákal jsem a plácal ty bzučivé hnusáky. Cvakal po nich zubama, máchal drápama. Bezpočet jsem jich rozsekal svými šavlemi a nabodl na svoje meče. Krev (i když zádnou nemají) stříkala a tekla po terase proudem. Rdousil jsem je, dávil a ubezdušoval udatně, s nasazením mého vlastního zrzouního života. Určitě jsem jich tak dvě stě, možná tři sta udolal, protože život mojí pištící dvounohé je pro mě moc důležitý. Kdo by mě jinak krmil, že jo?

Když jsem nad všemi těmi bzučáky slavně zvítězil, odešel jsem zmožen nahoru do ložnice. Neusnul jsem ale hned, takže jsem slyšel dvounohou, jak říká mamince, že je z terasy vyhnal nálet chroustků letních, a že jsem dva ty chudáky umlátil packami. Tak si říkám, že naše dvounohá by potřebovala nejspíš hodně silné brýle. Copak neviděla ty potoky krve a mrtvolami strašlivých brouků poseté válečné pole? Já, udatný zrzavý válečník, jsem jich ubil stovky a ne dva!

Takhle snižovat, ba přímo denonestovat moje zásluhy, to si ještě dvounohá vypije! Hned zítra jí něco provedu!

Váš Tomík

9 komentářů u „Můj život s kocourem 98. díl – Válečník“

Napsat komentář