A jedeme dál…

A máme tu neděli a další dvě témata. Budeme mít krásné starosti, které ovšem vystřídá krutý bestiář. A pro zpestření si ještě dáme jednu parodii – totálně mimo kočičí i historické téma.  Tak hezké počtení…

Rozhovor večerní o starostech kočičích

Úvodní poznámka:

Oj, to jsem si naběhla, když jsem si dovolila poznamenat, že mi dneska kočky nepomůžou, protože ony žádné starosti nemají… to jsem to schytala.

Drabble:

„To bys koukala, jaký máme my kočky starosti!“ rozčilovala se Rozárka. „A vůbec nejsou krásný, jsou strašný!“
„Jo,“ zakvílel Jája. „Třeba – bude svačina? A kde jsou všichni? Vždyť tu zůstaly jen tři plné misky a hrst granulí! Na čtyři kočky! Bídně zhyneme, než se vrátí!“
„Nebo,“ dodala významně Rozárka, „víš, jak je náročné získat kvalitní místo v posteli? Já mám tik už od šesti večer, abych to stihla včas. Aby se mi tam neroztahoval tenhle černej!“
„Vůbec netušíte, co máme za starosti,“ uzavřel rozhovor Čeněk. „Se nemáme jako vy, který se staráte jen o to, abyste přišli včas do práce!“

Pokutní registery

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ! BEZ NÁROKU NA BOD!

Třeboň, Bechyně, kolem roku 1575

Drabble:

„Kde máš knihu? Podepíšu, že jsme pili na věrnost!“
„Napiš bratře, co na mysli ti leží!“

Zápisy v pijáckých knihách dodnes připomínají radosti a starosti mladých šlechticů.

Ne všemu věř, co slyšíš, ne všeho mluv, co vidíš.
Kdo neokusiv kyselých věcí, není hoden sladkejch!
Och, co, já dobrý víno piji!

Později slova těžknou:
Frejířem jsem, k tomu se znám, kdekolivěk počnu milovati, všudy pytlem mám.
Má klisna klepouchá, má žena věrnosti nemá…
Miluji Maruši, to beru na svou duši!

K ránu:
Vrh‘ jsem přes přívoru…
či jen:
Hej, bej, hej, bej, mé, mé, mé…

Lidé se zas tak moc nemění.

Závěrečná poznámka:

Pijácké knihy, Trinkbücher, nebo na třeboňském panství tzv. Pokutní registery, jsou pamětní knihy, kam zapisovali své myšlenky účastníci pijáckých zábav, při kterých neplatila přísná dvorská etiketa. Pohodlně usazení, v uvolněné atmosféře popíjeli a rozmlouvali o svých radostech, tužbách i zklamáních. Pití postupně smazávalo společenské rozdíly, připíjelo se na zdraví, přátelství, slibovala se věrnost pánovi. Samozřejmě docházelo i k hovorům o lásce a ženách.
Pijácké zábavy, doprovázené hostinami, štvanicemi a dalšími kratochvílemi však samozřejmě nebyly zadarmo, odčerpávaly z pokladny mladého Petra Voka značné peníze. Nakonec zasáhl jeho bratr Vilém. „Svou nesprávou, nedbanlivostí, nemírností a rozpustilostí ses sám zavedl,“ odmítl jeho žádosti na sklonku roku 1573. „Nebudu dál v takovém neřádném způsobu tebe fedrovati.“
Včasný zásah Viléma nakonec Vokovi prospěl – přinesl obrat k lepšímu hospodaření i zmírnění pijáckých zábav.

Pramen: Dvory velmožnů s erbem růže, Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol.

Verlyby, obludy a jiné ohavnosti

Drabble:

„Vidíš to?“ zamračila se Rozárka. „Koukej, má modrý voči!“
„A tahle nemá žádnou srst, fuj,“ odfrkl Tobiáš. „Hnusný bestie!“
„Hele jak je takhle obrovská! Že se nestydí, verlyba!“
„Říká se velryba,“ opravil Rozárku Čeněk. „Velryby plavou v moři. Tahle ne.“
„Proč to tu vůbec mají?“ starala se dál černobílá kočička. „Takovou sbírku voblud! Přímo ohavností!“
„Viď, jako bys jim nestačila ty,“ rýpnul si z okna Jája.¨
„Ty se moc nesměj, vypadáš skoro jako tahleta!“ zadrápala vztekle Rozárka.
„Co to máte? Necháš toho, Rozáro! Kdo sakra nechal na zemi tu Encyklopedii plemen koček? A proč jste ji tak rozdrásali, vy pitomci?“

Dva za všechny

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD

Dnes pohlédneme do knih smolných neboli „černých“. Soudni knihy zapisovaly skutky lupičské, mordýřské či žhářské do všech podrobností. Do našeho bestiáře jsem vybrala dva muže, jejichž jména každý zná. Možná ale, že podrobnější informace překvapí.

Drabble:

Jan Jiří Grasel 1790 – 1818
Syn rasa. Zlý, krutý. Roku 1814 jeho tlupě napočítali 71 loupeží, dvě vraždy. Roku 1815 se pod falešným jménem (hloupě) ukryje v armádě. Vojenský dril mu nesvědčí, zběhne. Rozbíhá se mašinérie, která jej i jeho 66 kompliců pochytá. Je odsouzen k smrti oběšením, popraven v lednu 1818.

Václav Babinský 1796 – 1879
Zatčen roku 1835. Obviněn z dvanácti trestných činů včetně čtyř vražd. Roku 1841 odsouzen – 20 let těžkého žaláře. Zavřený na Špilberku, posléze ve Valdicích. Po propuštění pracuje v nalezinci jako zahradník. Pod jménem Adam Müller vypráví po hospodách dychtivým posluchačům zkazky o loupežníku Babinském…

Závěrečná poznámka:

Soudní (smolné neboli černé) knihy zachycují sociální prostředí své doby se všemi podrobnostmi. Vedly se cca od 16. století, popisují vybavení domácností, v nichž řádili lupiči (vše pečlivě zaznamenávali písaři v mučírnách), lze v nich najít mnoho informací o zvyklostech a dobových obyčejích. Jsou bezednou studní informací o jazyce, myšlenkovém světě a návycích zejména nižších vrstev.
Co se týče dvou vybraných „exemplářů“ – oba spojuje nízký původ, chudoba. Grasel navíc měl vzor ve svých několikrát trestaných rodičích. Zásluhou romantických spisovatelů byli také občas líčeni jako novodobí „Robinové Hoodové“, ale ani u jednoho z nich se toto líčení nezakládalo na pravdě. Naopak. Zvláště Grasel si vybíral lidi osamělé, žijící v osamocených domech, protože tam mu (a jeho kumpánům) hrozilo menší nebezpečí. Babinský pracoval podobně. Navíc si svoji „pověst“ budoval po propuštění sám – historky, které vykládal po hospodách, přibarvoval a samozřejmě překrucoval ve svůch prospěch.

Byli nejznámější, nebyli však jediní. Ve smolných knihách defilují stovky jmen…

Pramen: Jindřich Francek, Dějiny loupežnictva – Zloději, loupežníci, lupiči pytláci a žháři v českých dějinách.

Mrtvé ticho

Úvodní poznámka:

Pokud se nebojíte přečíst si následující drabble, tak pro dokreslení atmosféry si prosím pusťte tuto melodii.
Mimochodem, ten zvláštní zvuk je hrán na theremin.

Drabble:

„Šéfinspektore! Warden, Ruthefordovi, mrtvola!“
„Jedna? Nepočkáme?“
„Minule jsme vyjeli až při páté a škrtli nám odměny!“
„Pravda, Warden je poslední vesnice, kde ještě v Midsomeru žije pár lidí. Jedem.“

„Šéfe, Rutheford. Támhle jeho paní… taky mrtvá!“
„Troyi, poptej se sousedů, jestli něco neviděli.“

„Šéfe, mlékař leží mrtvý za domem, sousedka visí v obýváku, pošťáka propíchli perořízkem!“

„Tak to je jasné, Troyi. Rutheford zjistil, že ho paní podvedla s pošťákem. Oba je zabil. Viděl ho mlékař. Zabil ho taky. Pak spáchal sebevraždu. Sousedka se oběsila, protože Rutheforda tajně milovala. A my konečně budeme mít zasloužený klid. Už tu není koho vraždit.“

Uložit

Uložit

7 komentářů u „A jedeme dál…“

Napsat komentář