Souboj

Jak nejspíš všichni víte, tak je dvounohá opět nemocná. Tím pádem ztratila pojem o čase a vůbec si neuvědomila, že už je červen. Když na to přišla, tak otočila list nástěnného kalendáře a na něm se zjevil kocour. Šedej kocour.

Já si do teď toho kalendáře nevšímal, byl mi totálně fuk, ale teď ve mně hrklo, páč ten kocour koukal přímo na mě, jakoby to tu chtěl obsadit. Dvounohá si seděla u ntb a vůbec jí nezajímalo, že tu máme vetřelce a klidně se vykecávala s tetama na FB. Zpozorněla, až když si uvědomila, že už chvíli slyší velmi temné vrčení. Pomalu se otočila a místo svého milého kocourka ( to jako mně) uviděla obrovskou chlupatou šedou kouli. Velmi opatrně vstala a šla ke mně, páč vůbec nechápala, co se se mnou děje a proč tolik vrčím. Já měl zrak zaseklý do očí toho vetřelce a připravoval se k výpadu.

Než ke mně dvounohá došla, tak jsem vyrazil do útoku. Odrazil jsem se od opěradla křesla a v letu jsem se mu chtěl zakousnout do krku. Jenže ten zmetek se nejspíš hrůzou změnil v kus kamene a já to do něj napálil hlavou takovou silou, že jsem dlouhou chvíli viděl hvězdičky a to prosím ve dne. Dvounohá notnou chvíli hledala čelist, která jí v šoku spadla pomalu až na hruď. Když jí našla a nasadila zpátky, šla se přesvědčit, jestli jsem tu srážku přečkal bez úhony. Hvězdičky mezitím zmizely a já rozzuřenej jak Tasmánský čert nastoupil na druhé kolo souboje. Už jsem byl chytřejší, tak jsem ho vzal packou pěkně po čumáku a to už se ten šedej drzoun poroučel ze zdi a spadl na peřiňák, co ho dvounohá používá místo žehlícího prkna. Když jsem ho chvíli pozoroval, jestli se nebude chtít vyškrábat zpátky a zas provokovat, zjistil jsem, že se ani nehne. Takovej jsem mu nahnal strach. Pro jistotu jsem ho zahrabal prádlem a s pocitem dobře provedené práce jsem si šel vymňoukat nášup masíčka. Si pište, jsem jsem ho dostal. Tak zatím čus a někdy se zas ozvu.

Uložit

Uložit

5 komentářů u „Souboj“

Napsat komentář