Drabblíme dále

Dnes máme na pořadu témata dvanáct a třináct – ulovíme kapitální úlovek a lehce se nám vzbouří mozky.  Navíc přidám první z letošních bonusů, což byl rozhovor na téma Kozel zahradníkem – u nás v Hotelu opravdu žádný problém.  Bonusy jsem na historická témata nepsala.

Na mě si kočky nepřijdou!

Úvodní poznámka:

V následujícím rozhovoru se dozvíte, jak je to v Hotelu s krmením dravé zvěře. Pan domácí totiž pracuje doma. Tím pádem kočky každou jeho cestu přes kuchyň berou jako jasný signál toho, že se jim jde nakládat do misek. A co si budeme povídat, pan domácí má kočky opravdu rád… a podle toho to vypadá.

Drabble:

„Pane domácí, prý v Hotelu fungujete jako hlavní krmič?“
„Ano.“ (zavile, tisk nemá rád)
„To ale nedá moc práce, ne?“
„Cože?“ (zoufale) „Víte, co to je, mít pět koček? Jedna nežere tohle, druhá nežere tamto, třetí žere všechno a všem, a tak bych mohl pokračovat až do nekonečna!“
„Jak jste se s tím vypořádal? Zavedl jste nějaký režim? Co byste poradil našim čtenářům?“
„Samozřejmě!“ (hrdě) „Na mne si ty naše mlsný potvory nepřijdou! Já se s nimi nepářu. Sežerou, co dostanou.“
„Ale to je skvělý výsledek, zvlášť u koček!“
„To ano. Už máme jen osm různě plných misek místo deseti.“

O jednom lítém souboji, kterýžto v kuchyni probíhati ráčil

Drabble:

Objevili jsme pod stropem verandy myš. Cha, nám se neschováš!
Odraz, skok. Vysoko! Kruci!

Neměli otvírat dveře. Myš proloupla oko, roztáhla křídla a frrrrnk dovnitř.
Páni! Myši nasadily do bojů letecké eskadry! Stíhačka! Na ni!
Bitevní ryk v kuchyni utnula až domácí. Zákeřně použila kuchyňské nářadí, které proměnila v nebezpečnou zbraň. Naběračkou zrychlila vetřelce tak, že ten skončil potupně zamotaný v zácloně.
Vítězství! Máme tě! Jsi dolítala, myšostíhačko!
Bohužel zasáhl domácí. Sebral nám ji a se slovy „Netopýři se nelověj, pitomci,“ vyhodil náš grandiózní úlovek z okna.

Stíhačka škobrtavě odletěla. Smutně jsme za ní hleděli.
Škrťové! Žádnou radost nám nenechají!

Relikvie

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ! BEZ NÁROKU NA BOD!

Německo, vesnice nedaleko Marburgu, 1231

Drabble:

Kněz vztáhl ruce nad hlavu.
Dav zašuměl a poklekl.
Oči všech se upíraly na malou krabičku, kterou držel kněz v rukou. Objemem malá, významem obrovská. Obsahovala totiž svatou relikvii – prst svaté Alžběty Durynské, svatořečené nezvykle rychle už čtyři roky po úmrtí. Alžběta, která se po smrti svého manžela a otce svých tří dětí připojila k řádu sv. Františka, dala postavit v Marburgu špitál, kde sama pracovala – ošetřovala nemocné, vařila, posluhovala… až ve svých 24 letech zemřela pravděpodobně na mor.

Bylo velké štěstí, že se při jejím pohřbu podařilo poutníku z místní vesnice ukořistit její prst.
Bude požehnáním pro všechny věřící…

Závěrečná poznámka:

Svaté ostatky či relikvie byly ve středověku velmi vyhledávané. Obchod s relikviemi kvetl (jen úlomků Svatého kříže bylo tolik, že by se z nich sestavil možná i menší srub). Sbírání ostatků (kterým se proslavil například i Karel IV) bylo mnohdy až fanatické a způsoby, jak byly ostatky sbírány, jsou pro nás naprosto nepochopitelné. Například z mrtvého těla výše zmíněné Alžběty Durynské, vystaveného před pohřbem, odtrhali poutníci vlasy, kusy látek, nehty, uši, bradavky či části prstů. Když v roce 1274 zemřel Tomáš Akvinský, mniši jej naporcovali a vytvořili řadu schránek s relikviemi, které rozprodali do okolních klášterů. O dvě století později donutili příbuzní krále Karla VI. rozdělit přítomným ostatky svého předka, Ludvíka IX. Rozebrali si i žebra či si rozdělili nohu…
Ostatky samy o sobě nebyly věcí uctívání, ale měly být prostředníkem ke konkrétnímu světci.

Nejde zapomenout

Drabble:

Stojí. Nevnímá tichý hlas, který ukazuje, vysvětluje, sděluje.
To ne!
Ne teď, když k sobě konečně našli cestu!
Ne teď, když se po dlouhých týdnech rozvlněná hladina vztahů zklidnila!
Ne teď, když si zamilovala chvilky, kdy zaboří prsty do opět hedvábné srsti.
Ne. Prosím, NE!
Musí být východisko, jiná cesta! Určitě se pletou, všichni se pletou, takhle to nemůže skončit!
Pak přejede prsty ohromnou bouli, která během tří dnů vyrostla kocourovi pod krkem.
Tvrdou, hrbolatou, nemilosrdnou ve své roztahovačnosti.
Nenechá ho umírat krutou smrtí hladem.
„Rozumím. Nechám ho odejít,“ splyne jí ze rtů.
Ostatní koná jak loutka. Srdce krvácí dodnes.

Závěrečná poznámka:

Silver, který poslední dva roky svého života trávil u nás v domečku, odešel za Duhový most na začátku loňské zimy. Agresivní nádor na krku rostl hrozně rychlým tempem, úspěšnost léčby (navíc při jeho onemocnění FIV) minimální.
Pro mne je důležité, že sklonek života prožil obklopen láskou, teplem a pohodlím. Dali jsme mu, co jsme mohli. Nepoznala jsem většího mazla, než byl Silver poslední rok. Užíval si to, k čemu se tak klopotně dostával celý život…
Původně jsem chtěla napsat jiné, veselejší drabble, ale po včerejšku mi to prostě nešlo. Pardon.

Jak na to?

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ, BEZ NÁROKU NA BOD

Německo, Hamburk, 1642
Příprava mírového kongresu v Osnabrücku.

Drabble:

„To nemůžeme dopustit!“
„Váš návrh je nepřijatelný!“
„Ale vážení, přece nebude vyslanec v kočáře čekat! Prázdný kočár, byť kočár krále, nemůže mít přednost!“
„Nesouhlasím! Kočár krále má přednost vždy! I když je prázdný!“
„Není to neúcta k velvyslanci, kterého předjede prázdný kočár? To přece nemůžeme dovolit!“
„Ale pánové, musíme se dohodnout! Vždyť zatím jsme nepokročili ani o krůček! A to nemluvím o tom, že jsme ještě ani neurčili pořadí, v jakém budou vyslanci přicházet! Také se musí dořešit zasedací pořádek! Též kdo první smekne klobouky… nebo smeknou všichni na povel? Pánové, pánové, takových otázek… Jak se pak má dohodnou mír?“

Závěrečná poznámka:

V 17. století byla společnost přísně hierarchizována. Ceremoniály se staly základy diplomatických jednání. Smekání klobouků, míjení kočárů při příjezdech i odjezdech, postavení židlí, vzájemné pozdravy… to vše bylo pečlivě domluveno předem a nedodržování se občas i tvrdě trestalo. Když benátský vyslanec smekl klobouk v nevhodný okamžik, Ivan IV. (známý též jako Ivan Hrozný) mu jej přibil hřebíkem na hlavu…

Na téma mozkobouření jsem nakonec napsala ještě jedno drabble, veselejší. Prostě mi to nedalo.

Není to vůbec jednoduchý, abyste věděli

Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ. BEZ NÁROKU NA BOD

Pro vaši informaci – celé to mozkobouření se odehrává v malé hlavičce našeho černého kocourka Jáji, neboli naší „černé díry“. Proč mu tak říkáme, je zcela jasné.

Drabble:

Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž… Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina… Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc… Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska…

Závěrečná poznámka:

Krájet maso v přítomnosti Jáji je nadlidský úkol. Tedy nadlidský v tom, aby do masa nepřistál kočičí čumáček, vousky, nenechavá tlapka či nedejbože ocásek. Jája prostě jídlo miluje. V podstatě kromě chleba a zeleniny žere lautr všechno.
A nejvíc miluje řízky. I když dobře ví, že je vůbec nesmí…

 

Uložit

15 komentářů u „Drabblíme dále“

Napsat komentář