DDDD, aneb Další dvoje dubnová drabble

Dnes uvidíme, jak to vypadá, když existuje  zlé dvojče a také se dozvíme, že mrtví můžou, živí musí. Ano, tato dvě témata byla poměrně drastická. Zvláště u druhého historického trochu varuji slabší povahy, je to pro nás drsné čtení.  Jakže  se tedy k tomu postavily kočky a co na to historie? Přečtěte si…

Já? To já nebyl! Opravdu

Téma: DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče
Fandom: Hotel U devíti koček

Drabble:

„Snídani? Okousal? Já? To nemyslíš vážně!“ Jája se na mě dívá obrovskýma kulatýma očima. Laju mu, z mojí snídaně zbyly roztřepané zbytky.
„Vázičku? Ze stolku? Shodil? Já?“ diví se Barbucha, oči jeden otazník.
„Našlapal? V předsíni? Já? Já byl venku naposled na podzim,“ zírá potměšile Tobiáš z pelechu.
„Přece byste nesváděli na dámu, že vám počurala předložku v koupelně,“ protahuje se líně Rozárka.
Máme doma pět koček. Krásných, úžasných, voňavých, bezkonkurečních.
Tak kdo nám to tu sakra dělá binec? Kdo ožírá rohlíky, občas čurá na předložku, ječí nad schody, šlape po umyté podlaze…
Aha, zlá dvojčata. Jo, to bude ono.

Mír za každou cenu

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD

Francie, kolem roku 1000

Drabble:

Říkali tomu boží mír.
Církev chtěla světskou moc donutit vzdát se násilného řešení sporů.
Vyslovovali zákazy, přísahalo se na relikviáře.
Například v Bourges roku 1035 na výzvu biskupa přísahali všichni muži starší 15 let, že udělají pro mír vše.
Pro zachování míru poté zaútočili na místní šlechtu – až je v roce 1038 rozdrtila královská vojska pod vedením hraběte z Déolsu.
Boží míry zakazovaly najímání žoldáků, boje o církevních svátcích, boje od středečního večera do pondělního rána i kuše. Samozřejmě vyjma „spravedlivých válek“ proti muslimům či heretikům.
Boží mír dal pravidla božím válkám. Tak nebo tak, v důsledku stejně umírali lidé.

Závěrečná poznámka: 

Církev se ve středověku opravdu snažila regulovat násilí ve válkách. Místní války, kdy proti sobě často bojovali příbuzní, většinou nevypadaly tak, jak si je představujeme dnes. Žádné rytířské souboje, ale pěšáci v lehké zbroji, čítající cca stovku mužů. Více než boje obléhání hradů či pustošení okolí.
Církevní pravidla postupně vytvářela středověkou rytířskou etiku, která měla válku kultivovat a omezovat ztráty na životech.
Pokrok však nezastavila a s výkonnějšími zbraněmi postupně zanikla i pravidla božích válek i božích mírů.

Neunikneš…

Drabble:

Mrtvé mohou všechno. Dostanou se kamkoliv, volně si poletují, víří vzduchem. Najdeš je na zemi, na nábytku, nakukují do jídla, milují skříně s oblečením. Na vybrané ošacení se pečlivě přilepí – milují kontrasty, černé okupují bílé, bílé najdeš na všem tmavém, červené na obojím. Nemáš úniku, putují s tebou světem, nosíš je v sobě i na sobě. Odhalí tě, prozradí na tebe víc, než chceš. Jedno, či muž nebo žena, oběti si nevybírají.
Oproti tomu živé musí setrvat u svého pána, dokud nepřijde jejich čas.

„Tobiáši,“ řekla domácí, „to je hrozné, jak moc zase línáš. Tvé chlupy jsou fakt úplně všude…“

Musíš si počkat…

Fandom:
Úvodní poznámka:

NESOUTĚŽNÍ – BEZ NÁROKU NA BOD

Anglie, kolem roku 1890

Drabble:

„Emily, fotograf dorazí zítra ráno. Vše připrav.“
Mladá ženě zrůžověly tváře. Tak přece… tolik manžela přemlouvala. Zprvu nechtěl, ale nakonec byla úspěšná.

Muž v tmavém obleku sestavoval v parádním pokoji kompozici snímku.
„Matka a otec se posadí, starší sourozenec stoupne vedle matky. Dítě položte mezi rodiče. Více je opřete, tak. Vydržte…“ fotograf se ponořil pod přehoz. Cvak!
„Mami, ať mě vyfotí samotného,“ zaprosil starší syn.
„Jamesi, na to nemáme peníze. Tahle fotografie bude jediná památka na Ruth. Musíš počkat. Třeba se jednou budeme fotit jen tak, ale teď ne.“
Když vkládala svoje děvčátko do malé bílé rakve, už zase plakala.

Závěrečná poznámka: 

Vynález daguerrotypie v roce 1839 přispěl k rozvoji fotografické disciplíny, se kterou vynálezci rozhodně nepočítali.

Jednalo se o takzvanou posmrtnou fotografii. Zprvu to byly fotografie lidí, uložených v rakvích, ale později se vyvinul zvláštní způsob fotografování zemřelých tak, aby vypadali, že jsou stále naživu v kruhu své rodiny. Mrtví byli fotografováni v „živých pozicích“, naaranžovaní na židlích (pomocí různých úvazů či držáků), děti na klínech matek, obklopené sourozenci, s široce otevřenýma očima, držící oblíbenou hračku či knihu. Navození efektu života se dosahovalo domalováváním panenek do očí přímo na pozitivu, pozdější techniky, jako například ferrotypie či ambrotypie umožňovaly i přidání růžových odstínů do tváří.

Nehledejme za tím žádnou zvrhlost. Byla to mnohdy jediná možnost, jak si zachovat portrét dítěte – úmrtnost ve viktoriánské době byla obrovská a chudší rodiny neměly na obrazové portréty peníze. Nebylo ani na fotografování běžného života, fotit se mnohdy mohli jen mrtví – živí si museli počkat…

Posmrtná fotografie dosáhla svého vrcholu na konci 19. století, zanikla s postupným rozvojem amatérské fotografie.

Uložit

7 komentářů u „DDDD, aneb Další dvoje dubnová drabble“

Napsat komentář