Když se řekne deprese

Nejspíš jste si všimli, že jsem delší dobu nic nenapsala. Nebylo to proto, že by mě to už nebavilo, nebo že by se s Bejbyho stal najednou vzorňák. To jen po delší době rozrazila dveře nemoc zvaná Deprese a řekla tady jsem a nehodlám se hnout.

Přišla náhle, nečekaně a srazila mě na kolena i přes léky,  které užívám. Svět se náhle po dlouhé době zahalil do šedých barev a já se uzamkla sama v sobě. V hrudi mi narůstal tlak ze smutku a i strachu a já nevěděla, co s tím. Bejby se chudák snažil mě jakkoliv rozveselit, ale já reagovala jen jako robot. Své povinnosti jsem si plnila a na venek reagovala tak, jak se očekávalo. Tudíž na místech, kde se čekal smích jsem se smála, nebo se rozčilovala, když to situace vyžadovala, ale to vše bylo hrané, nešlo to ze srdce.

Emoce jsem měla v srdci uzavřené a nebyla jsem schopna je dávat opravdově najevo. Proto jsem ani nic nepsala, páč když nejste schopni dát do příběhu vlastní radost nebo i smutek, tak to jsou jen poskládaná písmenka vedle sebe a na příběhu je to velmi znát. Bejby se celou dobu ode mě nehnul a byl zmatený z toho, že na mně viděl něco jiného, než cítil. Nešlo mu do hlavy, proč na mé tváři vidí vyceněné zuby v úsměvu, když ve skutečnosti cítí, jak ze mě sálá smutek a žal.

Až minulý pátek v noci se mu povedlo to, oč se od začátku snažil. V hluboké noci, když jsem spala, tak ke mně přišel a studeným čumáčkem se dotkl mých víček. Otevřela jsem oči a viděla Bejbyho, jak se na mě upřeně dívá. Sedla jsem si a kocourek si lehl mezi mé zkřížené nohy a stále tak zvláštně potichounku mňoukal a nespustil při tom ze mě oči. Já najednou cítila, jak mi začínají pálit oči a ten tlak na hrudi, co jsem takovou dobu vnímala se konečně začíná uvolňovat a se slzami odchází pryč. Brečela jsem dlouho a usedavě, ale bylo to potřeba, aby mi do srdce zas mohla proudit radost ze života. Mezi vzlyky jsem konečně dokázala vyslovit to, co mě trápí, z čeho mám strach a Bejby mi odpovídal. Když začalo svítat, vyčerpáním jsem usnula a po probuzení jsem mohla zas volně dýchat. Děkuji Ti, Bejbýsku.

Uložit

9 komentářů u „Když se řekne deprese“

  1. Reny jsme na tom tak asi podobně. Už delší dobu na mě všechno padá…… musím opustit to, co jsem milovala a nějak se s tím srovnávám hodně těžko. Moc Ti rozumím a přeji Ti, abys to s Bejbym ustála co nejlépe. Já mám ošetřovatele 4 a i to je někdy málo. A vím, co je to konečně se vybrečet. Dlouho jsem také nemohla. Pak se mi moc ulevilo.

Napsat komentář