Můj život s kocourem 89. díl – Koleda

Vysedím si kuřátko. Nadívaný.

Že se prý mám naučit koledu. To mi řekla dvounohá, když jsem chtěl pečenou kachničku. Že si ji mám vykoledovat.

„Koleda, koleda, Štěpáne…“ Hmmmm, to asi nebude ono, tak jsem koledoval minule. V zimě.

Prý nějaké hody, hody doprovody. Hody, hody jo, hoduju moc rád. Taky mi dvounohá říká, že jsem širší, než delší. Doprovody, ani do vody ale nechci. Ve vodě už jsem byl. Padala mi na terase do kožichu. Studená, mokrá! Utíkal jsem před ní kolem dokola terasy, ale padala všude. A za mnou běhala dvounohá a volala na mě, ať mažu z toho slejváku domů. Domů ale mažu hrozně nerad, a tak jsem dvounohou prohnal ještě několik koleček kolem terasy, pak pod stůl, pod lavici, a zase kolem terasy.

Že hody, hody doprovody je ta správná koleda? A pak dostanu tu pečenou kachničku? A taky dostanu to nadívaný kuřátko? Cože? Vajíčka? Já ale nechci žádný vajíčka, ty já nepapám! Sice papám hrozně rád, ale hodně dobře si vybírám, co. A když chci teď kuřátko, tak si mám počkat, až se z vajíček vyklubou, povídala dvounohá. Že si je mám vysedět. Já si tady proto sednu a budu čekat.

Ha! Dvounohá otvírá dveře na půdu! Tam jsou schované různé lahůdky na můj mlsný jazýček. Tak to nemůžu čekat u vajíček, to musím běžet. Rychle! Jenomže zrada. Dvounohá nevytáhla ty konzervičky, které papám, ale hromadu takových, co papat nechci. Kuřeci Cosma, rybí Cosma… ty všechny já mlsoun nepapám. Dvounohá je proto odváží do pivovaru jedné hodné paní, která krmí toulavé kočičky. Prý tam má stejného zrzounka, jako jsem já, ale bez zadní nožičky. Dvounohá si ho chtěla pohladit, ale on se moc bál. A pak je tam moc hezká mourovatá kočička, a ještě i jiné kočičky. Všechny mají svoje bydlíky a ta hodná paní dává sposty peněz za papání. Tak jí dvounohá vozí naše přebytky.

O Velikonocích se u nás nejen koledovalo, ale taky slavilo. Maminka i dvounohá měly narozeniny. Dole u maminky se proto na stole objevila veliká spousta lahůdek. Chlebíčky se šunkou, pečené masíčko, salámky, sýry i sladkosti. A v nestřeženém okamžiku jsem se na stole octl i já. Sice jen na malou chvilku, ale stačilo mi to! Stihl jsem totiž ukrást celý plátek pečeného vepřového. Ukrást a nepustit. Ukrást, nepustit a rychle s ním zdrhnout, schovat se a celý ho zblajznout.

„Hody, hody, doprovody, dejte maso upečený.“
Konečně mám tu správnou koledu!

Váš Tomík.

9 komentářů u „Můj život s kocourem 89. díl – Koleda“

Napsat komentář