Můj život s kocourem 88. díl – Sportovec

Odpočívám, jako o život

Zjistil jsem, že jaro je energické. Alespoň podle sebe. Mám tolik energie, že jsem sám ze sebe unavený. Stačí, když se na sebe podívám, jak celý srším energií, a už se mi z toho chce spát. Dvounohá se proto nestačí divit, jak se u mě střídají chvíle zběsilé aktivity a zběsilého odpočinku.

Věnuji se spoustě nových i staronových sportů. Z toho nepřeberného množství bych zmínil třeba šplh. Kromě staronového šplhání, nebo lezení dvounohé na nervy, ovládám teď nově i šplh s přírazem. Ten praktikuju zejména ve chvíli, kdy dvounohá chystá nějakou dobrotu, a záleží jen na kouzlu mé osobnosti, jestli dostanu taky. Šplhám celým svým tělem a celým svým zrzouním šarmem, a protože mám dvounohou na háku, šplhám často úspěšně.

Celým tělem ovšem šplhám i v další mé nové výškové disciplíně – šplhu vysokém, neboli záclonovém. Ten jsem začal provozovat velmi intenzivně, za účelem bližšího prozkoumání větve, na které sídlí žakounka Rozárka. Zpočátku to vypadalo, že po chvílích ostychu a strachu budu úspěšný, a konečně se dostanu až nahoru. Jenomže chyba lávky, teda spíš chyba háčků. Čím výš mé ladné, atletické zrzavé tělo stoupalo, tím níž se nacházelo. S každým krokem vzhůru (a s každým prasklým háčkem) jsem se poroučel dolů.

Ve chvíli, kdy se objevila dvounohá, mi bylo jasné, že šplh po záclonách nebude mou parádní disciplínou. Nacházel jsem se v tu chvíli kdesi mezi nebem a zemí, garnýží a podlahou. Ve vteřině jsem to ale vzdal, hodil ručník do ringu, seskočil a zdrhal.

Řev dvounohé, že mě roztrhne na dva malý, jsem slyšel ještě v ložnici pod postelí. Sice jsem si z toho nic moc nedělal, protože vlk taky sliboval, ale znáte to: zachraň se, kdo můžeš!  A jistota je jistota!

Když mi nebylo dopřáno vyniknout na poli šplhacím, zkusil jsem to na poli skákacím. Objevil jsem totiž perfektní doskočiště – dětskou vaničku, do které dvounohá dává suché prádlo. Opřela ji o dveře vzadu za ledničkou, takže jsem měl na své sportovní výkony úplný klid a dostatek prostoru. Rozeběhl jsem se už z poloviny kuchyně, mistrovsky vybral zatáčku U Kadibudky (podobnost se slavnou zatáčkou U Trafiky v Monaku čistě náhodná), a skočil!

Jestli dvounohá přečkala můj šplh vzhůru – dolu ve zdraví, tak můj skok vysoce daleký málem nerozdýchala. Vanička se se mnou na kluzké dlažbě rozjela a nabourala do dveří, do lahví s minerálkou, do ledničky a do smetáku a lopatky. Že se všechno, co do té doby stálo, sesunulo s velikým rachotem na zem, už asi ani nemusím dodávat.

Z komory jsem utíkal obrovskou rychlostí a za mnou jak bomby pršely věci, padající z ledničky. Proti mně utíkala obrovskou rychlostí dvounohá, aby se podívala, co jsem to zase vyvedl. Měla kliku, že jsem jí nepodrazil nohy, protože to by byla ta poslední kalamita, která nám v domácnosti ještě chyběla.

 Ještě teď dvounohá sakruje a uklízí tu spoušť, kterou jsem vyrobil. Já za to ale nemůžu. Má si ty věci uklízet a ne je dávat na lednici, že jo?

Váš Tomík    

10 komentářů u „Můj život s kocourem 88. díl – Sportovec“

Napsat komentář