Můj život s kocourem 83. díl – Ráno, zas je tu ráááno…

Konečně snídaně

Dnešní deníček bude krátký. Já vím, že to je šlendrián a škandál, ale zase se mi povedlo nic nevyvést. Teda kromě toho, že jsem shodil to letadlo, které mi překáží na barovém pultě. Jenomže to už jsem shodil tolikrát, že už se to nepočítá. Kromě nelétajícího, a mou packou úplně rozbitého letadla, jsem byl už zase úplně hodný a vzorný a poslušný kocourek. A protože mám dneska svátek, tak vás nesmím zklamat a alespoň něco vám musím napsat.

Chtěl bych se s vámi podělit o to, jak to u nás chodí po ránu. Nejdřív u nás vstává dvounožec. Dvounožec chodí dopoledne prodávat dolů do vinotéky, takže musí být první čilý a pozorný. To naše dvounohá být ráno nemusí. Té stačí, aby se exhumovala chvíli před tím, než nám, třem ubohým a hladovým chlupáčkům, začne hrozit akutní nebezpečí vyhynutí hlady.

Sotva dvounohá vstane, začne na skříni ječet Nelinka. Ječí proto, aby dvounohou po ránu urychlila. Asi slyšela něco o atomovém urychlovači částic a tak si řekla, že to zkusí taky. Úspěšně! Sotva dvounohá zaslechne Nelinčino vřískání, opravdu v rámci pudu sebezáchovy svých ušních bubínků zrychlí své kroky směrem ke kuchyni.  Cestou šlápne do následků mého nočního popásání se na papyrusu, takže je vmžiku čilá a ostražitá (a naštvaná).

V kuchyni nastupuju svou směnu já, abych dvounohou sledoval a kontroloval na každém kroku. Jsem zodpovědný kocourek! Pletu se dvounohé pod nohy zepředu, zezadu i zprava a zleva současně. Ještě že má dvounohá jen dvě nohy, takže to pletení ovládám úplně dokonale. Kdyby byla dvounohá stonožka, nalítal bych se mnohem víc, ale určitě bych jí taky zvládl podrazit všechny nohy najednou.

Asi tak po třetím zakopnutí a zasakrování dvounohé se na pultě zjeví Beruška. Přichází ve chvíli, kdy má pocit, že už je příprava snídaně vážně ohrožena a dvounohá potřebuje nějakou vzpruhu. Stoupne si přímo k připraveným prázdným miskám a začne táhle hulákat dvounohé rovnou do obličeje. V tu chvíli se zdá, že to s dvounohou šlehne a my opravdu všichni vyhyneme (poznámka překladatele: budeme muset pozřít nepoživatelné granule).  Pak ale dvounohá ustojí slabší záchvat infarktu, chytne a sundá z pultu vřískající sibiřskou nádheru, seřve ječícího ragdollího rozmazlence a vynadá zrzavému motalovi. Nemusím říkat, že to je všechno k ničemu. Dokud nám nenachystá snídani, udatně dvounohé připomínáme, že máme hláááááááááááád!

Konečně je tu plná mistička! Vymodlená, vyřvaná snídaně. Dvounohá zcela vyčerpaná pokládá mističky Vzducholodím na skříně a mně na zem. Hrneme se k miskám se stejným výrazem a rychlostí, jako účastníci odtučňovacího kursu do cukrárny.

Přičichneme, ochutnáme, odfrkneme si a pohrdavě odcházíme od plných misek.

 Jestli někdo čekal, že tu vyřvanou snídani, kvůli které dvounohou málem trefil šlak, budeme i jíst, tak se teda šeredně spletl. A já už musím běžet, abych si vyškemral od dvounohé půlku jejího řeckého jogurtu.

Váš Tomík      

13 komentářů u „Můj život s kocourem 83. díl – Ráno, zas je tu ráááno…“

Napsat komentář