Můj život s kocourem 81. díl – Kocour lovec

Náš 17-ti letý bitevní papoušek :-D

Nojono, tak jsem rošťák a padouch. Já vím, dvounohá. Nemusíš mi to pořád připomínat. Jde na mě jaro, takže naháním Berušku, jako by to byla nadmutá koza. Sice nevím proč a ani nevím, co bych si s ní počal, ale nemůžu si pomoct. Okousal a podrápal jsem nové židle, ale když ony se tvářily tak vyzývavě a útočně. Byly agresivní, takže si těch pár výchovných zasloužily. A taky jsem ulovil Rozárku. Teda aspoň si myslím, že jsem ji ulovil, i když to spíš vypadalo, že Rozárka ulovila mě. Jisté je, že ona si dál spokojeně ťapkala po koberci a já se celý vyděšený krčil pod postelí. Ale to nikomu neprozrazuj, dvounohá!!!! To by pak vypadalo, že nejsem žádný hrdina, když se bojím nějakého opelichaného šedivého ptáka.

Já vím, kromě toho, že jsem padouch, chuligán a bůhvícoještě, jsem taky strašpytel. Nemám rád hlasité zvuky. Nemám rád, když dvounohá bouchne nádobím v kuchyni, nemám rád, když zvoní zvonek, nebo telefon. Pokaždé se leknu a rychle schovám. Sice jen na chviličku, ale znáte to: Istota je guľomet.

Když zavřeštěla Rozárka, po které jsem skočil, tak jsem se taky lekl. Lekla se i dvounohá, která byla zavřená v koupelně a myla si vlasy. Přiběhla celá mokrá a vyděšená. Asi čekala, že už jsem si z Rozárky udělal večeři. Dvounohá asi zapomněla, že má doma bitevního papouška, který se hned tak nelekne a s každým si poradí. Poradí si s dvounožcem, poradí si s Vzducholoděmi a snadno si poradil i s jedním lekavým zrzounkem. A dvounohá, místo toho, aby mě politovala, že jsem byl potupně zahnán až dozadu pod postel, mi ještě vynadala. No ale uznejte sami. Kdo to měl vydržet, když si tam ten papouch klidně štrádoval po koberci? Taková krásná kořist!

Nojo, kdo ale mohl tušit, že když po něm skočím, tak bude řvát, že skoro vypadnou vokna?

A já se málem leknutím potento…

Váš Tomík

8 komentářů u „Můj život s kocourem 81. díl – Kocour lovec“

  1. Miláčkové to jsou všichni.
    U nás usoudila Lady, že nejlépe se prchá před dotěrným Melíškem II přes polici a shora skočit zpátky na parapet a pak přes druhé okno do „svého“ zázemí, odkud krásně vyhodí všechny dotírající. Hmmmmm, jenže cestou to nabralo švunk a shodili, co mohli, rány jako u Verdunu a měla jsem co dělat, abych zachránila křehké padající věci. Fakt se s nimi nelze nudit. A když to pak přijdou napravovat mazlením a ducáním, tak co člověk nadělá? Rozněžní se a smete střepy ze skleničky a ještě skoukne tlapičky, jestli se něco náhodou nepřihodilo.

Napsat komentář