Můj život s kocourem 80. díl – Boj s vetřelci

Ufoune, jsi takhle maličkej!

Útočí na mě Ufoni! Celí bílí, to aby nebyli ve dne vidět. Taky proto s nimi bojuju zásadně v noci.
Do bojééé! Trhááát! Škrábat! Cupovat!

Mám hrozně důležitý úkol. Musím zachránit galaxii! Celou mléčnou dráhu! Musím rozsápat ty čtyři bílé obludy, které u nás obklíčily jídelní stůl. Dvounohá jim sice říká židle, ale já vím moc dobře, že to jsou vetřelci. A proto je musím roztrhat!

Že prý jsem židložrout červený s kresbou, říkala dvounohá poté, co rozdýchala slabší infarkt. Byl způsobený následky mého nočního nelítostného boje. Udatně jsem zakousl všechny ty mimozemšťany a zvítězil jsem. Copak za to můžu, že pro mé hrdinství dvounohá neměla pochopení? Já, nejhodnější kocourek pod sluncem? No jasně že za to nemůžu. Otiskl jsem svá ostrá zubiska a drápiska do všech sedáků i opěradel. Šlo to výborně, to se musí říct. Ti mimozemšťani byli heboučtí a lehce trhatelní. A to víc mě boj s nimi bavil.

Dvounohá je ale pěkně drzá, to vám musím říct. Vůbec neocenila nasazení, s jakým jsem riskoval život při boji s vetřelci. Dokonce prohlásila, že to mám vylízaný. Ona sice tvrdí, že to řekla nad mou dočista vylízanou mističkou, ale já vím svoje. A proto jsem uražený! Já, meziplanetární bojovník a zachránce galaxie to rozhodně nemám vylízaný. Já přesně vím, co dělám. Teď zrovna hrozně rád honím Berušku a dvounohá k tomu má zase nějaké nejapné komentáře. Tuhle povídala, že hormon je démon, a že na mě leze jaro. Já ale nevím, jak to ta dvounohá myslela. Jaro přece nikam neleze a na mě tuplem ne. Třeba by i lezlo, jenže už to nejde. Ta dvounohá má nějakou krátkou paměť.

Ba ne, nemá krátkou paměť. Pamatuje si, co mi chutná, a co ne. O víkendu byla zase pryč, ale jako kompenzaci nám dovezla nám spoustu ňaminek. Mně dovezla kuřecí kapsičky, nad kterými ale zvítězil pudink se šlehačkou a šunka, co dostal dvounožec. No uznejte! Přece nebudu jíst kuřecí kapsičku, když se dvounožec láduje medovou šunkou. To by nejedl ani vegetarián, a to já teda nejsem. No i když… Sobě dvounohá dovezla avokádo a já se po něm mohl utlouct. K mé snaze, urvat dvounohé co nejvíc té lahůdky, se připojila na chvíli i Beruška. Když ale zjistila, že to pro kočky vůbec není k jídlu, zhnuseně odešla. A tak ta ňamka zůstala jenom pro dvounohou a pro mě. To abych měl víc sil na další lítý boj s kosmickými vetřelci.

Ale nebojte, já je už brzo úplně roztrhám,

Váš Tomík.

8 komentářů u „Můj život s kocourem 80. díl – Boj s vetřelci“

Napsat komentář