Můj život s kocourem 78. díl – Velký úklid

Jako slepička v kukani

U nás doma všichni uklízíme. Dvounohá si koupila nový vysavač a ohrožuje nás všechny jeho všehltající bojovou hlavicí… eeee… hubicí. Rozárka si uklízí ve své kleci. Vyhrabává všechno, co jí upadne od zobáku, ven, aby měla dvounohá pořád co uklízet a hubice co hltat. Nelinka taky uklízela. Ta pro změnu zase vyhrabala podestýlku ze záchůdku, dvounohé za skříň, takže musel dvounožec tu skříň odsunout. Jenže než tam strčila dvounohá svůj čumák, aby to tam všechno zametla, už jsem tam byl já a pomáhal s úklidem. Jak si asi myslíte, že to dopadlo? Byl jsem vyhozen zpoza skříně pod trapnou záminkou, že překážím, a místo mě tam dvounohá strčilu svou novou bojovou hubici, aby všechno vyluxovala.

Když dvounohá s naší pomocí uklidila, začaly se v našem království vršit krabice. Koukal jsem na to s nadějí, protože krabic není nikdy dost. Jak se ale ukázalo, krabice byly úplně plné a já už se dovnitř nevešel. Musel jsem proto počkat, až z nich dvounožci vyndají nové židle k jídelnímu stolu, a teprve potom začalo to správné čtyřkrabicové eldorádo.

Jupíjajéj, jupijájoou, krabice lítaj tmoou.

Když ráno dvounohá viděla výsledky mého nočního snažení, nestačila se divit. Krabice a zejména jejich malé kousky, byly všude. To aby hladová bojová hubice měla hned co hltat. Taky bylo všude to, co jsem večeřel, a Beruška si na vyluxovaném koberci zasáňkovala, takže dvounohá rychle pustila z hlavy, že nám koupí nový, skoro bílý koberec, aby se hodil k novým bílým židlím. K těm, co vybalila z krabic, a my jsme je s Beruškou při noční honičce hned důkladně podepsali našimi drápy. Že to dvounohá vůbec neocenila, asi nemusím ani zdůrazňovat.

Musím se ale pochlubit. Dostal jsem novou přepravku a rovnou jsem ji vyzkoušel při další cestě na veterinu. Dvounohé se totiž pořád nelíbilo moje oko. Několikrát denně mi z něj tekly slzy a dokonce jsem ho začal přivírat. No a tak rozhodla, že až tam bude náš pan doktor, vyrazíme. Na veterině byla úplně jiná sestřička, než ta, co mě chválila minule. Tahle mě ale chválila úplně stejně. Řekla, že jsem výjimečně hodný, a to já jsem. Jestli o tom někdo pochybuje, rafnu ho do nosu. A pan doktor mi dal kapičky, který mi dvounohá kape do očíčka a já jsem pořád hodný a hezky držím. Držím proto, že mi ty kapičky pomáhají a slzy mi už z očíčka netečou.

Když jsem ale tak vyjímečně hodný, tak vůbec nechápu, kdo podrápal židle a poblinkal celý koberec. Já určitě ne.

Váš Tomík

17 komentářů u „Můj život s kocourem 78. díl – Velký úklid“

  1. Teda mít doma dvounohou s bojovou hubicí, to je něco. To máte fakt drsný podmínky. Rozárka vzkazuje, že je ráda, že ONA bojovou hubici nemá. Že se koukala, že prej má hubici úplně normální a když se do ní drápne, tak z ní teče krev, to vyzkoušel v noci zas pro změnu Jája. Ale ani tak ho Rozárka stejně na milost neveme, ať si podlejzá, jak chce.

  2. Hele, aTomíku, seš si úplně jistej, že toho výjimečně hodného kocourka jednoho dne dvounohá nechytí za kůži a nevynese na mráz? Ono se totiž neví, jestli andělská křídla jsou nafurt.
    „Jupíjajéj buf, jupijájoou, kocouří zrzci lítaj tmoou.“ Pobrukuje si velký hafan.

  3. Krabice milují snad všechny kočky – moje nevyjímaje! Nahoře na polici jsou dvě. Na nich s oblibou spí Melíšek II, ovšem přizpůsobuje si jejich vzhled svému vkusu. Podle toho to taky vypadá, jsou ožrané, celá police pod nimi je plná okousaných kousků…..
    Pokud je to přenoska, ve které Tomík sedí, tak vypadá velmi zajímavě. Asi bude pohodlná a lehká. My máme 3, jsou hranaté, ale hlavně jsou děsně těžké.
    Mne potěšili Melíšek II a Lady. Už jsem to tu nemohla vydržet, tak jsem vytáhla náš řvoucí Rainbow a jala se uklízet i za jejich přítomnosti. Jinak je odnáším nahoru k Sergejovi do 5. patra, který je „hlídá“ po dobu než vyluxuju. No a dopadlo to nad mé očekávání. ANI JEDEN Z NICH SE NEBÁL! Lady zůstala ležet na psacím stole a znuděně si mě prohlížela, jak tu lítám s vysavačem. A Melíšek se sice lekl, ale nijak to neřešil. Jsou to zlatíčka.

Napsat komentář