Můj život s kocourem 77. díl – Jsem prostě kocour

Asi budu kocour v botě.

Jsem šikovnej kocour. No jasně, že se to rozumí samosebou, ale kdyby o tom náhodou někdo pochyboval, slyšíš, dvounohá! Tak to opakuju. I pro nevěřící Tomáše to opakuju. Jsem šikovnej kocour. Umím si s dvounohou hrát fotbálek svítícím míčkem. Když mi řekne, abych jí ho přhrál, tak to udělám. Když se mi zrovna chce. A to se mi chce! Alespoň většinou. Tuhle jsem si s dvounohou pinkal ten míček po kuchyni dobře čtvrt hodiny, než mě to přestalo bavit, zvedl jsem se a důstojně odešel. Dvounohá na mě sice volala a pokoušela se mě nalákat zpátky, jenže mně se zrovna nechtělo. Měl jsem něco důležitějšího na práci.

Dvounohé se někdy těžko vysvětluje, že o tom, co budeme dělat, nerozhoduje ona, ale já. Občas mě uchvátí a myslí si, že se s ní budu celej našišato mazlit a muckat, a pak se děsně diví, že jí dám pusinku. Štípanou! No, vlastně se ani nediví, protože už mě zná. Tuhle taky objevila Ameriku, když řekla, že už chápe rozdíl mezi kočičkami a kocourky. Noooo, bimbáska tím zrovna nemyslela, spíš myslela, že my chlapi nad ničím moc nepřemýšlíme a jdeme do toho po hlavě. Důstojné Vzducholodě totiž nikdy neběžely se schodů tak rychle, že zakoply o vlastní nohy a srolovaly je po tlamě. A to já zas jo! Lítám po schodech třetí kosmickou, beru čtyři schody najednou a občas mi to nevyjde. Nic si z toho ale nedělám a letím dál. To kdyby se se schodů skutálely Vzducholodě, běžely by určitě obě k dvounohé, aby jim pofoukala bebíčka.

Mou činnost v bytě dvounožci snadno poznají podle zvukových efektů, které při tom vytvářím. Má to tu výhodu, že mě nikdo nemusí hledat. Tiše jsem jenom když spím. Když ale pobíhám, neobejde se to bez rachotu, řinčení, dupání a bouchání. Prý jsem jako Krakonoš, jeho příchod provází hřmění. Můj příchod provází rachot, když proskakuju v letu kočičími dvířky. Dvounožec vždycky poznamená, že můžeme být rádi, že jsem nám nechal dveře celé a nevysadil je z pantů. Když někam skáču, je mi úplně jedno, že u toho něco shodím. Jojo, já vím, že jsem kocour hromdopolice a ne žádná opatrná kočička. Nic si z toho ale nedělám. Od dávání pozor tu jsou Vzducholodě, já tu jsem od zlobení a blbnutí. Kdybych neblbnul a nezlobil, nebyl bych ten správný kocour a nebyla by se mnou žádná legrace.

A to přece nemůžu dopustit, aby se se mnou dvounožci nudili,

Váš Tomík

9 komentářů u „Můj život s kocourem 77. díl – Jsem prostě kocour“

Napsat komentář