Můj život s kocourem 76. díl – Nic nového pod sluncem

Kuk!

Tak vám teda řeknu, že vůbec nevím, o čem vám mám napsat. Mohl bych vám třeba vyprávět o tom, jak mi dvounohá každý den vykapává oko a pokaždé se diví, jak hezky držím a nechám si tu kapičku do oka kápnout. Potom sice už nedržím, maximálně tak dvounohou za nos, ale co. Oko je vykápnuté a dvounohá ten svůj čuchometr beztak potřebuje zmenšit.  To ale není vůbec zajímavé. Ani není zajímavé, jak se mi dvounohá posmívá, že jsem důvěřivej, jako hloupej Honza, když se pokaždé nechám chytit, aby mi to oko vykapala. Já náhodou vůbec nejsem důvěřivej. Já jsem vypočítavej. Vypočítal jsem si, že když za každé to kápnutí dostanu kus sušeného masíčka, jako odměnu, bude celej ten velikej pytel masíčka jenom můj.

Taky bych vám mohl vyprávět, jak hrajeme s dvounohou fotbálek s myšičkami. Pod dveřmi koupelny. Dvounohá se tam vždycky zavře, je tam hrozně dlouho a já jí tam, aby se nenudila, pinkám myšky na hraní. Mám jich hodně. Myšek. Látkové, plyšové, chlupaté, nechlupaté, zvonící i nezvonící, lesklé, matné, s peříčky i bez peříček. Jednu modrou mám dokonce ještě od maminky Jany ze Světlušky. Ta měla kdysi taky peříčka. Myška, ne máma Jana. Jenomže já jsem jí ty peříčka otrhal, a celou ji ožmoulal, takže už to vlastně je jen taková oslintaná chudinka. Takové myšky mám ale nejradši. Jednu mám chrastící a ta kdysi dávno mívala hebkou kožešinku. Teď už je z ní ale myška nahatka, jako ta kočka, co nemá žádnou srst. To mi ale vůbec nevadí a stejně si s ní hraju moc rád.

Těm myškám, co posílám pod dveřmi dvounohé na hraní, jsem zase oškubal ocásky. Měly je ze sisalového provázku, jenže já jsem si řekl, že jim to bude bez ocásků mnohem víc slušet. Vždyť některé kočky jsou taky bezocasé, tak proč by nemohly být myšky? Mnohem líp bez těch ocásků proklouznou pode dveřmi a nikde se za ně nezachytí.  A dvounohé se taky líbí, protože si s nimi moc ráda hraje. Když jí je napinkám do koupelny, pošle mi je za chvíli zase zpátky do chodby. A já je pinknu do koupelny a během chvilky je mám zase zpátky.

Minulý týden jsme dostali, já i Vzducholodě, nové pelíšky na stěnu. Jsou moc príma, veliké a kulaté, takže se v nich dobře spinká. Taky jsou vysoko, až pod stropem, aby z nich byl dobrý rozhled. I proto jsem si jeden z těch pelíšků oblíbil, a když chci mít klid, chodím tam spinkat. Vzducholodě jsou ale pěkné poseroutky, teda dvounohá říká, že jsou obezřetné dámy, ale já říkám poseroutky. Ještě ani v jednom z těch pelíšků nebyly a spí pořád tam, co spaly. Marně jim tam dvounohá dává kozlíkem nasmrděné polštářky. Těmi přiláká akorát mě, Vzducholodě ani náhodou.  Ty jsou prostě poseroutky.

A vlastně bych vám měl napsat i o té nové hračce, kterou jsem hned rozbil, takže ji dvounohá musela rozebrat, aby jí opravila. Je kulatá a kouká z ní provázek, který se občas schová a hned zas vyběhne na druhé straně. Hned jsem přišel na to, že ten provázek musím ulovit, aby se už nemohl schovávat a packoval jsem ho tak dlouho, až jsem ho napackoval dovnitř do té hračky a ta hračka si ho schlamstla. Bouchal jsem do té hračky packou, vyhrožoval jí a kutálel ji po bytě, ale marně. Provázek byl dočista schlamstnutý.  Dvounohá nad tím jen vrtěla hlavou, že nám hračka nevydržela ani deset minut a už nefunguje.  A pak se vyzbrojila šroubovákem a nakonec z té potvory hračky provázek vydolovala. A tak si můžu vesele hrát, lovit provázek a tahat za něj celou hračku po bytě, jako lev skolenou gazelu.

No a to je asi tak všechno, co bych vám tak mohl napsat, protože nic dalšího zajímavého se u nás neudálo.  

Váš Tomík

8 komentářů u „Můj život s kocourem 76. díl – Nic nového pod sluncem“

Napsat komentář