Můj život s kocourem 75. díl – Pošramocená pověst

Už nikdy nebudu hodný!

Minulý týden jsem byl prohlášen za nejhodnějšího kocoura na světě. Vážně! Já, čestný předseda klubu Ztřeštěných pošuků! Taková ostuda. To mě z toho klubu určitě vyloučí, když si rychle nenapravím můj kádrový profil pouličního rošťáka.

Byli jsme totiž na veterině, protože mi už od Silvestra slzelo oko. Teda ne, že by tady nebylo něco k pláči, ale i tak se to dvounohé nelíbilo. Pořád mě kontrolovala a sledovala, jako tajný agent. Občas mi oko něčím vykápla a občas utřela a stále nad mým okem lamentovala. Oko mi neslzelo celý den, ale tak třikrát denně se muselo otřít, a tak dvounohá usoudila, že vyrazíme za tím protivným pánem, co dává injekce. Přichystala přepravku, ve které se, za vytrvalého jekotu, obvykle přepravují obě naše hrdé Vzducholodě. Tím zajistila, že obě dámy sublimovaly, jako pára nad hrncem, na celé odpoledne.

Já jsem ovšem nesublimoval, protože nevím, co to je, a nejsem žádná Vzducholoď. Jsem nebojsa, a proto jsem do přepravky okamžitě sám vlezl, abych ji prozkoumal. Byl jsem v ní totiž poprvé, před tím mě na veterinu vždycky dvounohá vozila mnohem menší přepravkou. Taky jsem byl mnohem menší. Teď už jsem dohnal Vzducholodě a vážím přes 4 kila.

První velké překvapení nastalo už v autě. Byl jsem totiž celou cestu úplně potichu, i když posledně jsem cestou prý udatně napínal nejen svoje hlasivky, ale taky nervy dvounohé. Cesta na veterinu sice trvá jen pár minut, ale i tak měla dvounohá z koncertu pro jednoho Tomíka a dvě Vzducholodě nervy nadranc. Tomu ale nevěřím, to dvounohá pěkně kecá a pomlouvá mě, a já si to s ní vyřídím, jen co z té přepravky vylezu. Takové pomluvy jí trpět nebudu.

V čekárně u doktora jsme vůbec nečekali a hned jsme šli do ordinace. Proto jsem ani neměl příležitost vysvětlit jednomu uslintanému štěkalovi, prý to byla německá doga, kdo je tady pánem. Jen co mi dvounohá otevřela na stole přepravku, hrnul jsem se ven. Jsem nejen nebojsa, ale taky zvědavec, takže jsem hrdě nakráčel přímo do náruče paní doktorky.

Zrada, jsem zvyklý na pana doktora. Ten nosí brýle, jako můj dvounožec, takže mu je vždycky načechrám packou, aby si moc nevyskakoval. Paní doktorka ale žádné brýle neměla, takže nebylo nic načechrávat. To mě tak překvapilo, že jsem na ni jen tiše zíral a úplně zapomněl nejen bojovat o svou čest, ale i zlobit, zmítat se, mňoukat a snažit se co nejrychleji utéct. Ještě víc byla ale překvapená moje dvounohá, že jsem si nechal klidně prohlídnout a vykapat oko a ani jsem se nehnul. Paní doktorka pak řekla, že kdybych byl malý dvounožec, dostal bych za odměnu obrázek, protože jsem byl výjimečně hodný. Když jsem ale kocourek, tak jsem obdržel jen nějaké kapičky do oka. A od sestřičky jsem pak dostal pár kousků sušeného masíčka, a taky tu ostudnou pochvalu, že jsem nejhodnější kocourek na světě.

A proto teď musím honem vymyslet, čím si napravit mou skvělou raubířskou reputaci.

Váš Tomík

10 komentářů u „Můj život s kocourem 75. díl – Pošramocená pověst“

Napsat komentář