Můj život s kocourem 73. díl – Vánoce jsou pro kočky

Za troch candáta šel bych světa kraj...
Za trochu candáta šel bych světa kraj…

Musím zodpovědně říct, že jsem asi ten… sakryš, jak se to říká… No ten… Celej brita? Počkat, to není ono, to je ještě jinak… Celá brita? Ale já přece nejsem ta. Já nejsem celá, já jsem celý. Takže celý brita? To taky ne. Celý… celá… celé… Už to mám! Já jsem celé brita. Celebrita! No vážně! Už mi přišla krásná novoročenka od mého fanklubu. Dokonce z ciziny. Fakt! Na obálce bylo napsáno: aTomík bytem u paničky a celé přání bylo podškrábnuté čtyřmi huňatými perskými kočkami až z Bavoří a taky jejich obsluhami. Takže je Vám jasné, že jsem slavnej? Mně to teda jasné je.

Když už jsem tak slavnej, že o mně vědí až v Bavoří, tak je taky jasné, že celé Vánoce se dělaly jenom pro mě. Dárky se balily jenom proto, abych měl co rozbalovat, rozdrásávat, roztrhávat a rozsápávat. A když už byly rozbalené, tak aspoň co muchlat a s čím bojovat. Ozdobičky na stromeček se věšely taky jen kvůli tomu, abych je mohl sundavat. V tom jsem opravdu vynikl. Rychle jsem se naučil sejmout ozdůbku buď packou, nebo ji vzít do zubů a odnést. Obsluhy pro mé umění sice neměly moc pochopení, jenže já byl většinou rychlejší.

Když už se mému personálu po několika nezdarech konečně povedlo zabalit dárky a dát je pod stromeček, bylo mi hned jasné, že lepší prolézačka na světě není. Skokem plavmo jsem se pod stromek vrhl a začal jsem tím mořem dárků proplouvat s elegancí, lehkostí a obratností atomového ledoborce. Dárkové tašky jsem odhazoval, krabice kácel a převracel a po všem šlapal. Do toho jsem zdviženou pruhovanou anténou zachytil o zlatý řetěz na stromku a o světýlka a to jsem celé táhl za sebou. Moje dvounohá začala radostně hýkat, když to viděla a svými zvukovými projevy mne motivovala k ještě lepším výkonům. A pak to celé dvounohá vylepšila, když vymyslela hru na honěnou kolem stromku. Já byl v čele, ověnčený vlajícími zlatými řetězy (žárovičky jsem někde cestou ztratil), a za mnou dvounohá, halekající na dvounožce: chyť ho! Zadrž ho! Zastav ho! Nepouštěj ho!

Byla to nesmírná švanda a já utíkal a utíkal a dvounožci neměli šanci mě chytit. Nakonec jsem si ale řekl, že už jsem uhoněný dost, a taky dvounozí vypadali, jakoby se o ně pokoušel infarkt, a já bych o ně opravdu nerad přišel. Nechal jsem se proto od dvounohé přilákat na talířek s rybičkou, s candátem. Zatím, co jsem se krmil, odmotala mi z ocásku dvounohá zlaté řetězy a vrátila je na stromek. Taky urovnala všechny dárky a vrátila je do taštiček, ze kterých jsem je vysypal. A pak mě chytla a i s pěknou porcí rybičky odnesla nahoru ke Vzducholodím, že prý si mám po jídle radši schrupnout, aby všichni dvounozí, co se sejdou u štědrovečerního stolu, měli klidný večer. A tak jsem se nahoře stočil do klubíčka v pelíšku a přemýšlel o tom, že jsem si za celou přípravu Vánoc užil tolik zábavy, že celé Vánoce chystají dvounožci určitě pro kočky. Aby se pobavily.

Doufám, že jste měli taky Vánoce pro kočky

Váš Tomík

8 komentářů u „Můj život s kocourem 73. díl – Vánoce jsou pro kočky“

Napsat komentář