Můj život s kocourem 72. díl – Vánoce jsou za dveřmi

Hrnec jsem před zabalením zachránil
Hrnec jsem před zabalením zachránil

Poslední adventní víkend byl u nás ve znamení všech možných vánočních aktivit. Dvounohá nakupovala ještě poslední dárky a taky nějaké jídlo, abychom před svátky náhodou nevyhynuli. Večer jsme se pak i s dvounožcem svorně věnovali ochutnávání všech těch dobrůtek, já zejména šunky od kosti a Pribiňáčka.

V sobotu dvounohá vylepšovala naši vánoční výzdobu. Přinesla z půdy, to je ta tajemná třináctá komnata, kam nesmím, žárovičky, ozdobičky a zlaté chundelaté řetězy. Dlouhé, šustivé, blejskavé… Moc se mi líbily, dokonce tak, že dřív, než na okně, octly se omotané kolem mého sličného a mrštného těla. Dvounohá měla co dělat, aby mne z toho zlatého třepení vymotala a něco málo oškubaných třásní jí taky zbylo na okna. Sice ty řetězy už nebyly ani dlouhé, ani načechrané, připomínaly spíš oškubanou husu, než vánoční výzdobu, ale s tím se nedalo nic dělat. Jiné řetězy dvounohá neměla.

V sobotu taky z našeho bytu zmizel vánoční stromeček. Nezmizel ovšem sám od sebe a najednou. Nejdřív z něj začaly mizet ozdoby. Jedna po druhé se nějakým kouzlem vypařovaly. Dvounohá se tomu nepřestávala divit. Nevěřila ovšem mé teorii, že ty ozdoby odlétají do teplých krajin. Spíš je podezírala, že mizejí pod troubu a pod ledničku a taky za kočičí záchůdek. Když už zmizela čtvrtá ozdobička, rozhodla se dvounohá, že tomu bermudskému trojúhelníku přijde na kloub. Sedla si proto k televizi tak, aby na stromek pořád viděla… No a viděla! Viděla mě, jak beru ozdůbku do tlamičky, šikovně ji vyháknu z větvičky a mažu s ní do kuchyně.

Možná kdyby mne nehonila, abych tu ozdobičku vrátil, neupadla by mi z linky na zem a nerozbila by se. I když byla plastová, zbyly z ní jen střepy. Dvounohá si sice nejdřív myslela, že jsem tu ozdůbku rozkousal, ale pak našla plastový střep i ve fontánce s vodou, a tak jí došlo, že jsem ji asi nerozkousal, ale upustil na zem. No a proto musel stromeček pryč. Dvounohá se bála, že se o ty střepy pořežeme, stejně, jako o sklo.

V neděli u nás vypukla ta správná vánoční zábava. Dvounohá se uprdelila na zemi a kolem sebe si rozložila všechny dárky, které za prosinec nastěhovala do bytu. Taky si na zem připravila vánoční papíry, mašličky, ozdobnou organzu, lepítka a nůžky. Sledoval jsem ty přípravy a postupně se přibližoval, až jsem se octl na strategické pozici přesně ve chvíli, kdy se dvounohá se sakrováním snažila zabalit hrnec na vyvařování kojeneckých lahviček. Ten hrnec se ale zabalení usilovně bránil, asi si řekl, že nechce být zamotaný v červeném papíru. Přiskočil jsem proto, abych tomu chudáku hrnci pomohl. Když nechce být v papíru, tak prostě nebude. Tak v tom krásném červeném papíru budu já!

Dvounohá nestihla vůbec zareagovat, když jsem se velkým skokem vrhnul přímo na ten hrnec, abych ho vlastním tělem chránil před zabalením. Chytl jsem papír, kterým se ho dvounohá snažila obalit a cupoval a cupoval. Byl jsem samozřejmě úspěšný, protože hrnec nakonec skončil v dárkové tašce, kam se podle dvounohé nikdy nemohl vejít. Vešel se tam ale úplně bez problémů.

A já jsem skončil pod postelí, kam jsem byl zahnán, a odkud jsem podnikal spanilé jízdy za účelem ukořistění něčeho zajímavého. Nastěhoval jsem si pod postel asi metr vánočního papíru, několik kousků lesklých mašliček a tři malé dárečky, které jsem chytl za mašličku a v nestřeženém okamžiku odtáhl do bezpečí.

Ještě by to chtělo ten vánoční stromek a budu mít pod postelí moje soukromé Vánoce.

Váš Tomík

9 komentářů u „Můj život s kocourem 72. díl – Vánoce jsou za dveřmi“

Napsat komentář