Můj život s kocourem 69. díl – Cizí kočky

To bylo naposledy, dvounohá!
To bylo naposledy, dvounohá!

Dvounohá byla o víkendu pryč. Byla za cizíma kočkama a myslela si, že já to nepoznám. Jenomže já to poznám. Poznal jsem to hned. Všechny ty kočky jsem z dvounohé cítil.

V sobotu jsem poznal, že byla u jednoho kocoura, co u něj bydlí teta Renata. Krásný veliký kocour Bejby. Dokonce mu dvounohá odnesla dvě moje konzervy Falco, že prý mu budou chutnat. No ještě aby nechutnaly, když jsou moje. Mně taky nejvíc chutná z misky, která není má, tak je přeci jasné, že Bejbymu musely chutnat moje konzervy. Dvounohá sice povídala, že mám doma spoustu jídla, tak se mám rozdělit, jenže já si vůbec nejsem jistý, že by toho jídla bylo tolik.

V pátek dvounohá sice rovnala do komory asi sto kapsiček ze Zoohitu, jenomže v neděli jich zase plnou obrovskou krabici odvezla. Do Světlušky k mámě Janičce. Jela tam i s dvounožcem. A to jsem jí teda dovolil. Když je to pro kočičky ze Svitav, kde jsem se narodil, tak je to schváleno nadřízeným orgánem, mnou.

Že jsem souhlasil s tím, že se do Světlušky může odvézt vánoční krabice, ale ještě neznamená, že jsem mým dvounožcům dovolil se tam s těmi kočkami muckat a mazlit. To zase nééé! Muckat a mazlit se můžou jenom se mnou, když mám náladu. Asi tři vteřiny denně. Dále se můžou mazlit s Beruškou, když přijde večer na sedačku a v noci do postele, a pak s Nelinkou, které je jedno, kdy se mazlí, hlavně, že furt.

Rozhodně se nemůžou mazlit s každou kočkou, kterou potkají, i když je ze Světlušky, nebo od kamarádky. Přijedou pak domů nasmrdění všemi možnými pachy a já je musím podrobit důkladné kontrole, jestli jsou to opravdu oni. Musím prolézt všechny tašky a oblečení, které ze sebe sundají, a pak musím rychle zkontrolovat misky. Co kdyby měli někde schovanou nějakou cizí kočku, která by mi všechno snědla?

Taky by mohla mít někde schovanou další podobnou obludu, kterou postavila dvounohá na stůl v neděli večer. Že prý to je dřevěný vánoční stromeček od tety Radky. No já nevím, ale stromeček to teda nepřipomínalo. Smrdělo to sice po kočkách, to jo, takže jsem to musel celé označkovat svými vousky, ale stromeček to nebyl. Já náhodou stromy znám, i když jsem kocour bytový. Když jsem ale ještě bydlel s maminkou na ulici ve Svitavách, tak jsem tam stromy viděl. Opravdu! Čestné kocouří! A vypadaly úplně jinak, než to, co teď stojí u nás na stole. Dvounohá to tam postavila, prý ať si na to zvyknu a neshazuju to na zem, až to ozdobí. A já jsem ji překvapil. Neshodil jsem to na zem ani jednou a dokonce se k tomu ani moc nepřibližuju.

Já si totiž počkám, až to ozdobí.

Váš Tomík

6 komentářů u „Můj život s kocourem 69. díl – Cizí kočky“

  1. Tomíku, Bejby ti moc děkuje za konzervičky a mám ti vyřídit, že mu opravdu moc chutnají a na dvounožce se nezlob, kočičí lidé když se dostanou do blízkosti jakékoliv kočky, tak jí prostě musejí pohladit a pomazlit. To je jejich přirozenost a kdyby se tomu bránili, tak by nikdy žádná opuštěná kočička nenašla domov :heart:

Napsat komentář