Můj život s kocourem 68. díl – Škrábal

Já nic, já muzikant...
Já nic, já muzikant…

Taky jsou vaši dvounožci tak vysazení na to, když zaslechnou nepřeslechnutelné drápání drápků po nábytku, anebo po koberci? Musím prozradit, že ta moje dvounohá krmička by snad přiběhla až ze sklepa. Mám oblíbený jeden bílý taburet, do toho teď škrábu úplně nejradši. Dvounohá je ale z nepochopitelných důvodů proti, a tak si zapisuju do taburetu jen když ona není doma. Dvounožci je to totiž pumpička, kam škrábu svoje zápisky.

Dřív jsem měl na škrábání víc míst. Samozřejmě škrábadlo, ale to je povolené, takže to není žádná zábava, zapisovat tam. Žádný adrenalin a dobrodružství, takže mě moc neláká. Dále jsem měl k zapisování dvě místa, kde byla natažená juta. Věšák v předsíni a dveře od komory pod schody. Záměrně říkám měl, protože teď už tam žádná juta není. Teď už tam je jen veliká vydrápaná díra. No co, v sešitě taky jednou dojdou listy, a mně došla juta. A proto mám bílý taburet.

Bílý taburet je moc fajn, protože je potažený moc příjemnou látkou. Je pevná, takže dost vydrží a přitom se do ní dobře zasekávají drápky. Co jsem ale netušil, že ho čalounila sama dvounohá a tak, aby se hodil ke dvěma polštářkům na sedačce. Možná proto jí tak vadí, když si do něj zapisuju svoje zápisky. Na jednom místě už jsem dokonce vytahal nějaké nitě, takže vznikla místo látky síťovina. Když to dvounohá zjistila, otočila taburet, teda ona tomu říká „bobek“, tím vytrhaným ke stolu. Prý aby se nemusela stydět před návštěvami. A začala si ten bobek ještě víc hlídat.

Musel jsem si proto vypracovat novou taktiku a abych pravdu řekl, je docela pohodlná. Dřív jsem spisoval zásadně vsedě na bobku, teď spisuju vleže! Jeden se u toho vůbec nenadře. Pěkně si ležím, drápu zespoda na bobek, a protože ten je lehký, sám se otáčí proti směru škrábání. Prostě výborná inovace, a navíc dvounohá nevidí, že si něco někam zapisuju. Akorát musím dávat pozor, a když je doma pěkně škrábat na sloupek škrábadla, jako nějaký hodný a vychovaný pitomeček. Dvounohá pak chodí okolo, mile se usmívá a chválí mě.

A já už se nemůžu dočkat, až zase vypadne a já něco nadrásnu na taburet.

Váš Tomík

11 komentářů u „Můj život s kocourem 68. díl – Škrábal“

  1. Ta naše poslední chudinka si myslí, že může všechno. Nikdy mi kočky nic nezničily, ale Majda vůbec netuší, že šklabadelo má nějaký účel. Zásadně drásá ratan a lýkové výplně. Já vždy vsatnu, trpělivě ji postavím ke škrabadlu, stříkám na něj šantu, a nic. Asi je nějaká momentálně zaostalá. S Tomíkem by byla jedna packa. :-)

  2. Máš to vychytany Tomiku. Je videt, jak jsi krasne outlocitnej. Kocour. Co oci nevidi a usi neslysi, to srdce neboli. A vlastne ani ten bobek. Alfe pocem! Dam ti neco precist. Vidis jak se to dela? A ne ze se u toho drasani taburetu budes jeste slastne protahovat a cucet, co ja na to. Jestli te jako vidim. :tears:

Napsat komentář