Můj život s kocourem 64. díl – Kocour na pekáči

Přemýšlím o pečeném kuřeti
Přemýšlím o pečeném kuřeti

Včera jsme zase jednou byli všichni na obědě u maminky dvounožkyně. Což o to, dvounožec tam obědvá pravidelně a já tam taky pravidelně fasuju šlehačku. Dvounožkyně s námi chlapy ale tak často jíst nechodí. Ona se totiž, pod záminkou diety, separuje a živí se ředkvičkami, paprikami, rajčaty a jinýmu nepoživatelnými věcmi. Ale abych dvounohé zas tak moc nekřivdil, občas si dá i něco hodně dobrého, třeba mozarellu nebo tuňáka a lososa. A včera si dala to kuřátko.

Já jsem dostal na talířek moji obvyklou porci šlehačky, to asi aby mi nebylo líto, že se dvounožci cpou kuřetem. A že bylo krásné. Dozlatova! Kůžička jak od Ládi Hrušky. Dobře jsem si ho prohlédl, když ho dvounohá na talíři nesla ke stolu, a moc se mi líbilo. Byla to taková láska na první pohled, řekl bych. Hned jsem od svého talířku se šlehačkou vyrazil za dvounohou, ale ona mě se slovy, že to není pro mě, odehnala. To bych se na to podíval! Já ti dám, že to není pro mě! Já se nikoho ptát nebudu. Vyskočil jsem rovnou na stůl a hrnul se k talíři.

„Tomáši, padej z toho stolu!“ začala jódlovat dvounohá, jenže já dělal, jakoby nic. Dvounohá se ještě chvíli snažila, slovně mi zabránit v sežrání své porce kuřete, a když to nepomáhalo, sundala mě se stolu na zem. Zkusil jsem to proto u dvounožce, jenže s podobně nulovým výsledkem. Skončil jsem zase na zemi pod stolem.

Řekl jsem si, že kdo si počká, ten se dočká a důstojně jsem odkráčel do obýváku. Tam jsem se elegantně rozložil na skleněný stůl a dělal, že je mi nějaké pečené kuře úplně ukradené. Loudit u stolu, jako pes, je prostě pod moji úroveň. Pohodlně jsem se natáhl na tom velikém stole, co v je něm někde zakletý kocour a začal si představovat, jak mám celou tu kuřecí pečínku pro sebe. Slovní spojení kuře a ukradené se mi začalo velice zamlouvat.

Sakryš, s tím bych měl něco udělat! Přece tady nebudu čekat na nějaké zbytky! Když mi nic nedali, obsloužím se sám. A s těmi slovy jsem vyrazil na průzkum. Dvounožci i s maminkou dvounožkyně si mezitím debužírovali u velikého jídelního stolu a netušili vůbec nic zlého. A ono se taky nic zlého nedělo. Právě naopak!

Když nic netušící dvounožci vstali od stolu, byl jsem už bezpečně uklizený v prvním patře. Byl jsem sám se sebou spokojený, protože jsem byl přesvědčený, že se mi můj záměr bezvadně podařil. Dvounohá mě dokonce viděla, když jsem utíkal po schodech a ničeho si nevšimla, takže jsem byl prostě frajer!

„Kristovanoho, ten zrzavej vykuk našel plech s tím kuřetem!“ ozvalo se z kuchyně zavytí. „Já ho roztrhnu na deset malejch!“ hrozila mi inzultace. To naše dvounohá zjistila, že jsem pěkně potichoučku obsloužil sám, když obě s maminkou zapomněly schovat pekáč, kde bylo docela dost dobrého a voňavého masíčka. A taky tam bylo hodně dobré vypečené šťávičky. Vím to, protože jsem si ji olizoval ze všech čtyř pacek, jak jsem do toho pekáče celý vlezl. Vím to, protože jsem tu mastnou šťávu roznosil po celé hale a po schodech a taky po chodbě, když jsem s pořádným kusem masa v tlamce zdrhal nahoru.

A taky to vím, protože mi ty mastné ťápoty dvounohá už druhý den připomíná.

Váš Tomík

13 komentářů u „Můj život s kocourem 64. díl – Kocour na pekáči“

  1. Nám dneska donesla kamarádka obrovský proutěný koš + pár tašek, vše plné vánočních a velikonočních dekorací. Rušila prodejnu, takže všeho, co zbylo z dob, kdy dekorovala výlohu, se zbavovala. Já zase slíbila, že to předám další kamarádce u nás v Krkonoších, která má květinářství a shání kdejakou dekorační drobnost, která se dá použít. Bylo to v chaosu jak to naházela do tašek a toho obřího koše a tak jsem tomu chtěla dát trochu řád. No a taky jsem byla řádně zvědavá, že! Majitelé celkem 16 tlapiček + 4 čumáčků zdatně asistovali při rozbalování a třídění a musím říct, že už dlouho jsem se tak nenasmála. Nejvíc vyhovovala klasická „skleněnka“, kterou si pinkala Cecilka s Damiánem, když jim kulička zajela pod křesílko tak Melíšek kvílel a dožadoval se jejího vytažení, takže jsem vylovila kuličku a on jí okamžitě packou nacpal zpátky a opět kvílel………. Aspoň mi zpříjemnili ten dnešní pitomý den.

  2. aTomiku nejsi sam, kdo chodi az ke prameni. Nase Mimi zasadne ochutnava fsechno, co na kamnech zustane patricne nechraneno. A i kdyz se stane, ze chraneno je, ochrana se da vzdy vyradit. Takze kdyz nas v noci vzbudi rinceni poklicky, je to jasna vec. Mimi se proste rozhodla, ze nas musi ochranit pred prejedenim, ba primo dojidanim zbytku. To je preci potupne. A pravda, Mimi je cistotna, zasadne pouziva drapky jedne packy. Takze kdyz je bolonesa, ma cervenou jenom jednu packu. Za to jazyk ma az za uchem…

Napsat komentář