Můj život s kocourem 60. díl – Očkování

Tady jsem před vetkou dobře schovaný :-D
Tady jsem před vetkou dobře schovaný :-D

Minulý týden se u nás nic zvláštního nestalo, takže vlastně ani nevím, o čem bych Vám měl psát deníček. Každý den po ránu pořádám koridu. Nenaháním sice býka, jen Berušku, občas to ale vyjde nastejno. Býk má rohy a naše Vzducholoď Beruška má zuby, drápy a pořádnou ránu. Když včas neuhnu, a ona mě trefí, rozsvítí se mi. Dvounohá sice říká, že je to pořád málo, že se těší, až se mi opravdu rozsvítí, já si ale myslím, že to stačí i tak.

Ranní korida se dvounožcům ani trošku nelíbí. Ona se vlastně nelíbí ani Berušce, takže jediný, komu se líbí, jsem já. No a to stačí. V naší domácnosti je nejlepší, když se dělá to, co se líbí mně. Dvounohá sice sakruje a občas po mě hrábne, aby mi vyčinila. Většinou to ale nestihne, protože já se pohybuju rychlostí světla, a ona mne nechytí. Ona je totiž pomalá, i když si samozřejmě myslí, že není. Ona si toho dvounohá vůbec myslí spousty věcí. Třeba to, že když mi dá ráno do mističky půlku kuřecí konzervičky, takže druhá půlka počká na lince až do odpoledne.

Cha chá! Jasně, že nepočkala. Ještě dopoledne se nějakým řízením osudu octla nejdřív v tlamičce a později v žaludku jednoho zrzouna. Nejdřív jsem si tu konzervičku podal z linky na zem, pak jsem ji rozkydal po podlaze a nakonec celou úplně a dočista spapal. Že to prý byla moje večeře, ale to mi bylo jedno. Naše pomalá dvounohá sice nevyniká v umění chytat jednoho zrzouna, zato vyniká v umění dobře ho krmit. Pak sice tvrdí, že mám postavu, jak zápasník sumo, ale já zaprvé nevím, co to je, a zadruhé je mi to jedno. Důležité je, že netrpím hlady, a co tvrdí dvounohá, to je mi jedno.

Stejně nerozumím tomu, že jednou podle dvounohé běhám moc rychle, to když honím Berušku, a podruhé se zase sunu jako sumo. To si asi dovoluje ta naše dvounohá docela dost. To možná vypadá, že si ze mě dělá legraci, a to jí teda nedaruju. A taky jí nedaruju to, že mě minulý týden odnesla v přepravce k té paní v bílém plášti a ta mi dala pigáro. Já jsem se jí ale vůbec nebál a vůbec jsem se nedržel dvounohé pacičkami kolem krku. Jenom trošičku, úplně malinko jsem je k ní přisál jako klíště. Ani sundat a zvážit mě málem nemohli. Ale vůbec jsem se nebál! Ani maličko! Pro jistotu jsem se doma ale hned schoval. Do tašky.

Kdyby ale někdo tvrdil, že jsem strašpytel, tak ho zbiju!

Váš Tomík

9 komentářů u „Můj život s kocourem 60. díl – Očkování“

Napsat komentář