Můj život s kocourem 59. díl – Samoobsluha

Tady jsem dobře schovanej.
Tady jsem dobře schovanej.

Už si zase musím postěžovat. Jsem úplně zoufalý kocour. Místo toho, aby mi dvounožci dávali všechny ty ňamky, které jedí sami, dostávám pořád jen kapsičky anebo masíčko. Takže asi sepíšu stížnost, protože mám doma samoobsluhu. Prostě co si jeden neobstará, to nemá.

Zrovna minulý týden byly u babičky k obědu bramborové placky. Ta vyzývavá hora placek na sporáku moc krásně voněla, a tomu se nedalo odolat. Mňoukal jsem v kuchyni tak, že i úplně zabedněnému dubu natvrdlému by došlo, že tu placku chci, ale nebylo mi to vůbec nic platné. Vyfasoval jsem jenom lžíci pařižské šlehačky, a to bylo všechno.

V mňaukotu jsem pokračoval i když dvounožci zasedli ke stolu a začali se těmi úžasnými plackami ládovat. Dokonce jsem i vyskočil na stůl a zkusil se jim dostat do talířů. Moje dvounohá má ale oči všude, snad i na zadeli, takže úspěch se pochopitelně nedostavil. Jó, kdyby tam dvounohá nebyla, tak bych byl určitě úspěšný. Kradení jídla z dvounožcova talíře mám vypracované k úplné dokonalosti. Zejména u nás doma, kde dvounožec večeří u nízkého stolku v obýváku, mi to jde na jedničku. Postup mám jednoduchý: nejdřív mezi dvounožcovými koleny vysunu svůj čichometr na úroveň stolu, asi jako když ponorka vysunuje periskop. Zkontroluju důkladně okolí a zejména obsah talíře, a pak už stačí jen rychle máchnout packou, a vybraný kousek je můj. A občas mi to i dvounožec usnadní, když vstane od jídla a jde si pro něco do kuchyně. To si pak v klidu vyberu z jeho taliře ten největší kus a peláším s ním pryč.

U stolu u babičky to ale takhle nejde. Je moc vysoký, takže na něj nedosáhnu. Musel jsem proto vymyslet nějaký jiný způsob, jak se dostat k těm voňavým plackám. A nápad se záhy dostavil: kuchyně! Vždyť v kuchyni zůstala celá ta hromada placek na sporáku úplně sama a bez dozoru. To bych se o ni měl rychle postarat a pohlídat ji, aby se jí náhodou něco nestalo. Aby jí náhodou někdo neublížil, nebo ji nesnědl. Bude mnohem jistější a bezpečnější, když ji sním já sám.

Když se dvounožci zvedli od jídelního stolu, byl jsem už dávno s hostinou hotov. Představte si, že ty placky vůbec nebyly dobré! Ani jedna, a to jsem jich okousal aspoň sedm. Voněly výborně, ale ani trochu mi nechutnaly. Asi to bude tím, že brambory nejsou pro kočky. Já to ale do té chvíle nevěděl a prostě jsem to musel vyzkoušet, i když mi bylo jasné, že se to dvounožcům líbit nebude. Naservíroval jsem si totiž všechny ty ochutnané placky na linku i na podlahu, abych je měl hezky přehledně rozprostřené a nespletl si je.

Když jsem slyšel, jak dvounohá sakruje, že takovej bordel už dlouho neviděla, a zlaté Vzducholodě a kdesi cosi, pro jistotu jsem se evakuoval nahoru do kredence. Tam mě hledat nebude a já se alespoň v klidu prospím. A až se navečer objevím, bude už dvounohá po úklidu babičciny kuchyně uklidněná a dá mi něco dobrého k večeři. Třeba hovězíčko, abych si po těch plackách spravil chuť.

Váš Tomík

15 komentářů u „Můj život s kocourem 59. díl – Samoobsluha“

  1. Z vlastních zkušeností vím, že nechat jídlo bez dozoru s představou, že tohle kočky nežerou, je naprosto naivní :) Byla jsme silně bláhová, když jsme si myslela, že kočky nežerou croissanty, buchty, bramborovou kaši, rajskou omáčku, těstovinový salát atakdáleatakdále :)

Napsat komentář