Můj život s kocourem 56. díl – Budky – kadibudky

A tahle už bude moje, prosím, prosím.
A tahle už bude moje, prosím, prosím.

Poslušně hlásím, že minulý týden se u nás nic zvláštního nestalo. Dvounohá chodila do práce, já jsem nic neprovedl, Vzducholodě se pořád nevyfoukly a dvounožec si hověl na sedačce u televize. Od čtvrtka to ale bude zajímavé, protože z nás s dvounožcem budou slamění vdovci. Dvounohá nám na šest dní odjede, opustí nás a tak musela předem zajistit, abychom tu sami všechno zvládli.

Hlavním problémem se dvounohé jevil každodenní úklid našich kadibudek. Vzducholodě měly jednu na skříni a já svoji vzadu u ledničky. Dvounožec byl ale shledán naprosto nekompetentním ke každodennímu vykonávání rajónů, zejména protože dvounožec nedělá nic, co by ho nebavilo, a rajóny prostě nebaví nikoho. Mne by taky nebavily. Proto dvounohá navrhla, že by bylo fajn koupit samočistící kadibudku. Nejdřív jednu, a když se osvědčí, tak druhou. A co byste řekli? Snad nikdy dvounožec nesouhlasil s takovým nadšením, jako teď. Je to prostě chlap každým coulem a co mu může usnadnit život, to koupí.

Asi za tři dny u nás přistála první krabice, do které by se vešly snad všechny kočky z Prahy 4. Samozřejmě, že jsem to byl já, kdo byl uvnitř jako první. Počítal jsem jisto jistě s tím, že ta krásná nová kadibudka, která se svou dokonalostí vyrovnala prosklené budce pro mistra z filmu „Marečku podejte mi pero“, bude moje. I proto jsem do ní, stejně jako Hujer, hned nacpal. Jaké bylo po chvíli mé zklamání, když jsem zjistil, že ta krásná, nová, stropním oknem opatřená mistrovská budka byla určena Vzducholodím. Mňoukal jsem, abych dal hodně nahlas najevo svůj protest, ale nebylo mi to nic platné. Budka se octla zavěšena nahoře na polici, abych se do ní já nedostal a neotravoval a nestresoval Vzducholodě v jejich intimních chvilkách.

Byl jsem hrozně smutný, nejsmutnější kocourek. I já jsem chtěl tu krásnou novou voňavou kadibudku. A dvounohá to samozřejmě hned pochopila. Netrvalo totiž ani dva dny, a přistála u nás nová obrovská krabice s budkou, která už byla jen a jen moje. Měl jsem takovou radost, že mám konečně svou mistrovskou budku, že jsem do ní hned vletěl s rozběhem. S tím ovšem výrobce nepočítal. Samočistící kadibudka je asi jen pro rozvážné a důstojné kočky a né pro zrzavá třeštiprdla. Co vám budu povídat. Vletěl jsem dovnitř, doskokem jsem uvolnil aretaci páky, kterou se celý vnitřek záchůdku sklápí a čistí, a během setiny vteřiny jsem neměl obyčejnou kadibudku. Měl jsem houpačku!

To byla paráda! Skákal jsem dovnitř a ven a ono se to se mnou pokaždé zahoupalo, jako pouťová atrakce. Když to viděla dvounohá, spráskla nad tím ruce, protože ji ani ve snu nenapadlo, že by se ta páka mohla uvolnit. Důstojným Vzducholodím se to nikdy nepodařilo a mně hned. Co byla ale škoda, že dvounohou okamžitě napadlo, jak z houpačky udělat zase obyčejnou kadibudku. Koupila dva gumové klínky pod dveře a u obou našich kadibudek jimi zajistila páku, aby se už nikdy nemohla sama uvolnit. A tak od té doby už nemám houpačku, ale krásnou, novou, mistrovkou budku – kadibudku a mám ji moc rád. Dokonce tak, že když je uklizená, používám ji jako pelíšek.

Váš Tomík

6 komentářů u „Můj život s kocourem 56. díl – Budky – kadibudky“

Napsat komentář