Můj život s kocourem 51. díl – Byl jednou jeden písař

Spím na vavřínech a Vzducholodě mají klid
Spím na vavřínech a Vzducholodě mají klid

Dneska se vám musí pochlubit, milí členové mého fanklubu, jak jsem byl usilovný a učenlivý. Nejen, že umím upravovat vzrůst skalniček na skalce tak, aby se moc neroztahovaly (případně aby zmizely úplně ze světa), ale ode dneška už umím i psát na psacím stroji.

Dvounohá dneska vyrazila na procházku. Že prý se jen tak projde po okolí, aby nevyšla ze cviku. Nakonec zmizela na tři hodiny a mne zapomněla dole u babičky. Ona teda dvounohá myslela, že mě po obědě zavře nahoře dvounožec, jenže ten taky myslel, a víte, jak to dopadne, když jeden myslí. No a co teprve, když myslí dva? Ti toho teda vymyslí. No a tak na mě zapomněli oba a já i Beruška i Nelinka jsme měli Eldorádo dole u babičky.

Nejdřív jsme to tam dole všechno prošmejdili. Já jsem si snědl svoji porci šlehačky, zatímco Vzducholodě, které šlehačku nejedí, brousily po obývacím pokoji a po kuchyni. Vlezl jsem si na skleněný stůl, co je v něm zakletý ten kocour, a sledoval shora, jestli to Vzducholodě neodbývají. Nejspíš jsem tam z té námahy usnul, protože najednou tam Vzducholodě nebyly, ani babička tam nebyla, ale shora se ozývaly divné klapavé zvuky, které jsem ještě nikdy neslyšel.

Vyrazil jsem na průzkum za těmi zvuky a objevil babičku, jak sedí u divné věci a klepe do ní prsty. Pokaždé, když klepla, vyjela z té věci taková dlouhá nožička a bouchla do papíru. Chvíli jsem to upřeně pozoroval a pak si řekl, že to je úplně bezvadná hračka. Připravil jsem se, našpicoval fousky, a když se zase objevila ta tenká nožička, máchl jsem po ní drápkem. Sice jsem ji zachytil, ale ta potvůrka byla rychlejší a schovala se mi. Připravil jsem se proto k dalšímu útoku, ale zase se mi nepovedlo tu dlouhou a tenkou věc zachytit. A babička se jen smála, že chytám písmenka a že se asi budu učit abecedu.

Nevím, co to je abeceda, ale když jsem po několika dalších pokusech zjistil, že ty nožičky nechytím, rozhodl jsem se, že budu radši klapat po těch klapkách tak, jako babička. To bude príma zábava, řekl jsem si a hned se do toho s plnou vervou pustil, všemi čtyřmi najednou. Babička nad tím jen spráskla ruce, když jsem jí skočil do těch klapek a začal psát svoje rozumy. Bylo mi úplně jedno, že píše nějaký důležitý dopis, který pak musela moje dvounohá přepisovat. Žádný dopis nebyl tak důležitý, jako moje sdělení světu! Připsal jsem tam „dklukomfrsitopnb“ a ještě několik dalších nesmírně důležitých informací a pak, protože jsem si všiml, že už jsme skoro na konci papíru, vydrápal jsem ten papír z psacího stroje, prostřel si ho na podlahu a lehl si na něj.

Babička má prý svatou trpělivost. To asi má, protože mi vůbec nevynadala, jenom se smála tomu, co jsem všechno na psacím stroji napsal. Pak mě vzala do náruče, řekla, že jsem učenlivý a moc šikovný kocourek a pak mě odnesla zpátky do mého bytu k Vzducholodím.

Pravda je, že když pak musela naše dvounohá přepisovat ten dopis, říkala něco jiného, než že jsem šikovný a učenlivý. Znělo to spíš, že jsem nevykopnutej poklad a zlej sen. Mně je to ale jedno. Takové věci říká totiž dvounohá skoro pořád, ale já vím, že mě i přesto má ráda. A proto jsem spokojeně usnul na vavřínech a dokonce i Vzducholodě nechal na pokoji.

Váš Tomík

9 komentářů u „Můj život s kocourem 51. díl – Byl jednou jeden písař“

Napsat komentář