Letní povídka na pokračování, část druhá

Je sobota a tak tu máme pokračování naší povídky. Kohopak to malíř v té zvláštní krajině tak asi potkal?

Minulý díl zde

Smolný den Viléma Ponse, část druhá

Vtom jsem je uviděl. Přicházeli z levé strany, vysocí, urostlí, zrzaví – a ušatí, chlupatí, navíc s obrovskými předními hlodáky. Zajíci – vyšší než já, oblečení v čemsi, co mi připomínalo renesanci. Nabouchané kalhoty, úzké vesty a v rukou – pardon, v packách – nesli zbraně. Tedy ne všichni, třeba jeden měl buben, na který bubnoval ponurý rytmus. Tak ty jsem ale určitě nemaloval já!

„To je on, můj králi,“ podlézavě ukazoval jeden z nich na mne. „Další, hledali jsme ho celé roky.“ Vychloubačně se vypjal. „Ale já ho objevil, pane, a dokázal ho dostat až sem!  Máme ho a můžeme se pomstít! Jsme zas o krok blíž konci našeho utrpení!“

Nic jsem nechápal. Samotní ti obrzajíci mě vyděsili už jen tím, že promluvili, o obsahu jejich řeči ani nemluvě. Stál jsem tam jak přikovaný, v ruce štětec, z kterého ještě odkapávala žlutá barva, a připadal jsem si jak blázen. Odložil jsem paletu – při tom pohybu všichni zajíci odskočili dozadu a před toho s nejbarevnějším oblečením se postavili čtyři v tmavě modré uniformě se zlatými knoflíky. Hloupé bylo, že třímali jakési palné zbraně, zatímco já měl v ruce jen namočený štětec a v kapse jeden tupý perořízek.

„Prověř, zda je to správný člověk a pak mu přečti obžalobu,“ rozkázal menšímu, lehce kulhajícímu zajíci ten nejvíc našňořený. „Ať ví, zač bude trpět,“ ušklíbl se a vycenil ty své hnusné žluté přečuhující hlodáky. Usadil se v křesle, které mu úslužně nesli další tři, a postrčil nohou písaře kupředu. „Jen se ho neboj,“ zasmál se řezavě. „Máš přece svůj brk, v písku ostřený,“ rozesmál se na celé kolo a jeho nohsledi servilně s ním.

„Jme…jme…jme… jméno?“ vykoktal nešťastný zajíc s funkcí písaře.
Zíral jsem na něj jak u vytržení.
„No no tak jak se jmejmenuješ? Jsi Bu…Bu…Buš?“ začal se rozčilovat.
„Buš? Ne, nejsem Buš,“ slyšel jsem sám sebe, jak odpovídám.
„Dobře,“ začal se uklidňovat písař. „Tak jméno Wilhelm Busch ti nic neříká?“ tázavě se na mně podíval.
Zavrtěl jsem hlavou, v životě jsem ho neslyšel.
„A Simeon Chardin? Vlastně,“ nahlédl do papírů, „Jan Simeon Chardin?“ znovu na mě pohlédl. „Nic?“
Znovu jsem zavrtěl hlavou, ale tohle jméno už mi v povědomí cosi říkalo, jen jsem nevěděl, co.

„Takhle se nikam nedostanem ani za rok, “ zahřměl najednou zezadu hlas zaječího krále. „Jméno!“
„Vilém Pons,“ odpověděl jsem okamžitě, aniž bych vlastně chtěl.
Kulhající zajíc okamžitě popadl papíry a začal přejíždět tlapkou po sloupci jmen. Nechápal jsem, co to dělá, a snažil se nakouknout, jaká jména tam vlastně má, ale přečíst jsem to stejně nedokázal. Spousta jmen už ale byla rudě přeškrtnutá.
Packa se najednou zastavila a já ucítil, jak napětí zhoustlo.

„Joris Ponse!“ zajásal písař a bodnul svým brkem směrem ke mně. „Joris Ponse, obzvlášť nechutný malíř! Nejenže se vyžíval v malování mrtvých zajíců, ale ještě na nich maloval hnusné mouchy! A bavil se tím, že si lidi mysleli, že jsou opravdové, ty mouchy!“
„Fůůůj,“ zahučeli ostatní zajíci a já ucítil, jak se nálada prudce změnila k bodu mrazu.
„Jsi si jistý?“ vyskočil největší zajíc ze svého křesla. „Aby to nebylo jako minule, kdy jsme toho Moneta museli pustit, protože jsme na něj našli jen to zátiší s bažantama! Určitě to byl jeho předek, kdo maloval toho zajíce? Jsi si opravdu jistý?“
„Já… já…“ vrátil se zas písař ke koktání. „Já jen vím, že na seznamu mám Jorise Ponse! A tenhle přiznal, že je Pons! Ponsům jsme se ještě nepomstili!“ dokončil vítězoslavně.
„Ty jsi ho našel, Rezku,“ otočil se král na zajíce v zrzavé kamizole. „ Jak jsi na něj přišel?“

Zajíc, oslovený jako Rezek, pokročil kupředu. Podíval jsem se na něj a v těch očích jsem uviděl něco, co mi připomnělo toho včerejšího ryšavého studenta.
„Kámo?“ vydechl jsem.
„Pro tebe nejsem žádný kámoš!“ zaječel zajíc vysokým hlasem. „Pro tebe vždycky Pan Rez, jasný?“
Byl jsem z toho všeho úplně zpitomělý. Kde to jsem, kam jsem se to, sakra, dostal? Kde můžou žít zajíci, vysocí skoro dva metry, takoví, kteří mluví, chodí oblíkaní, se zbraněma a bubnama? A navíc ke všemu si ještě dovolujou na lidi? Zajíci mají být malí, ubátí a vůbec, já se snad budu zpovídat zajícům??? No to snad ne!
„A dost,“ řekl jsem. „Co to má všechno znamenat? Kde to jsem? Co jste zač? To si ze mě děláte srandu nebo co? To se vás snad mám bát?“

Zajíci se rozesmáli.
„Bát by ses měl, človíčku, tentokrát jsi totiž ty v naší říši,“ odpověděl mi Rezek, tedy Pan Rez. „Jsi tu, protože budeš platit dluhy. Jsme ti, které jste v průběhu staletí zabili a nezužitkovali. Jsme ti, kteří nemohli naplnit své poslání, protože jsme nedošli smyslu své existence. Byli jsme zneužiti, někteří jako hračky, jiní jako předlohy pro neschopné malíře, kteří nás malovali tak dlouho, až museli naše zapáchající těla vyhodit na smetiště. A tak jsme uvízli v této krajině mezi existencí a neexistencí a zde trávíme své dlouhé nudné dny.“

Vztekle dupl a mávl packou kolem sebe.
„Nemůžeme si pochutnat na křehké trávě, přestože je jí tu plno, nejsme živí. Necítíme teplé paprsky slunce, nevnímáme lehký vánek ani studící déšť. Navíc zde přebíráme podobu, kterou nám ti proklatí malíři ve vašem světě dali!“
„On někdo někde maloval zajíce, co vypadají jako lidi?“ nezdržel jsem se údivu a otázka mi vyletěla z úst tak nějak samovolně.
„No samozřejmě, ty dutohlave,“ opáčil povýšeně Rez. „Proč myslíš, že tu jsme, v těch směšných šatech, uvědomující si, v jaké bídě jsme se octli? Za to může ta hloupá malba v Zaječím sále!“

Zaječí sál! Bučovice! No jistě, konečně jsem si vzpomněl, odkud se mi zdají ty groteskní figury zajíců tak povědomé. Kdysi jsem tam byl s přítelkyní a moc jsme se bavili u maleb, na nichž zajíci v podobných oblecích, co mají tito na sobě, oslavují vítězství nad psy.  Na další výmalbě zaječí jízda útočí na lidskou pěchotu a také je tam konečná velká hostina, oslava jejich vítězství. Ježíšmarjá, no jo, zaječí vítězství nad lidmi!

„… a tak my zde na hranici mezi bytím a nebytím sníme o Velké noře, kde všichni zajíci jsou opět volní a svobodní, kde se živí sladkým jetelem a pijí chladnou vodu z průzračných studánek, kde cítí, jak slunce hřeje a teplý déšt zavlažuje krajinu, kde nejsou žádní predátoři a kde jsou ti, kteří se tam dostali, navěky šťastní.“

Podíval jsem se po očku na všechny ty kolemstojící postavy, které visely Rezovi na rtech. No, na rtech se až tak říct nedá, spíš na zaječím pysku. Bylo až dojemné, jak jeho řeč ti ušáci prožívali.
„Zatím ty dlouhé šedivé dny tady trávíme ve vzpomínkách a živíme proto svou touhu po pomstě. Až všichni viníci zaplatí krví svých potomků, pak budeme volní a i my dojdeme klidu ve Velké noře,“ hřímal zrzek víc a víc. „Tak zní proroctví veliké Stříbrné zaječice!“

Vtom se jeho hlas zlomil.

„ Bohužel jen jednou za pět let můžeme vstoupit my do vašeho světa, a máme jen krátký čas na to, najít tam ty, kteří mají odčinit vinu. Není to jednoduché, a nepovede se to pokaždé.   Tentokrát jsme měli štěstí a ty teď zaplatíš za vinu svého prapraprapředka, toho malíře Jorise Ponse,“ vyslovil to jméno, jako by si odplivl.
„Ještě provedeme důkaz, ale určitě jsi z té rodiny,“ pokračoval Rez. „A až to dokážeme, budeme opět blíž…“

„Co jsi to provedl s naší krajinou?“ zahřměl vtom zezadu hlas zaječího krále.
„Ty hory sem nepatří! Ani ten strom, natož ten dům! Sem patří jen věčné pastviny, louky a zaječí pelíšky! Tam vzadu za obzorem je Velká nora, kam jsme se měli odebrat, až se pomstíme všem těm, kteří nás uvrhli do tohoto prokletí. A teď,“ zalykal se hněvem, „teď máme na cestě ty hnusně vysoké hory!“
Ostatní zajíci, kteří až dosud zírali buď na mne, nebo na svého krále, se rázem otočili a zaječeli vzteky.

——- Konec druhé části—-


 

5 komentářů u „Letní povídka na pokračování, část druhá“

Napsat komentář