Letní povídka na pokračování, část první

Je léto, doba dovolených. Doba, kdy se vyjíždí za obzor všedních dní, kdy objevujeme nové kraje a nové destinace.
A což tak trošku vybočit i zde? Kočka Shirocco má pro vás překvapení. Co byste řekli na povídku na pokračování? Budou v ní také vystupovat zvířata, ale nebudou to pro tentokrát kočky. Snad to nebude nikomu moc vadit. Vždyť změna je život, ne? A kdy aspoň trochu vybočit ze zajetých kolejí, když ne v létě? Nechme se unášet krajinou fantazie, kde malíři malují až se promalují… ale nepředbíhejme.

Smolný den Viléma Ponse, část první

Opatrně otvírám oko. Cítím se strašně nepohodlně, rád bych se obrátil, ale mám někde skřípnutou nohu. Pomalu zaostřuju, z mlhy se postupně vynořují barevné fleky. Bojím se otočit hlavu, dal si v ní sraz houf pidimužíků s ohromnýma cepama a mlátí tam prázdnou slámu jeden přes druhýho. Chci si sednout do polosedu, ale za živýho boha nemůžu vyprostit tu blbou nohu, zaháknutou do mřížované pelesti. Upadnu zpátky na záda, postel se se mnou zhoupne a žaludek provede veletoč. Zvracím z postele rovnou do palety, kterou mi nějakej pitomec nechal těsně u postele, probůh, vždyť já sem včera přišel malovat, tak proč teď ležím na posteli a žaludek mi jede jízdu králů? Potřebuju si dát panáka, srovnat hladinku, zapálit cigaretu, dojít na záchod – ne teda nutně v tomhle pořadí, ale hlavně si potřebuju srovnat, co se to tu vlastně dělo.  Jenže si nedokážu sednout. Ležím a je mi blbě. Nutně to ale musím vyřešit, nebo to nedopadne dobře a k poblitý paletě přibyde ještě i prolitá postel. Trhám nohou, v hlavě mi při každém záškubu vybuchne bláznivá raketa, ta proklatá pelest se snad srazila. Konečně se otočím dobře, noha vyklouzne, v hlavě exploduje ohňostroj a žaludek provede poslední veletoč.

Po další půlhodině konečně zabere prášek, permoníci sklidí nářadí, organismus po malém frťánku spokojeně přede, ateliér je jakž takž uklizený a já se vyčerpaně posadím do křesla. Pomalu vyfukuji kouř a po očku zahlížím na stojan, postavený v koutě. Přes plátno je přehozena látka. Mám neodbytné tušení, že moje ranní trable jsou spojeny právě s tím, co je pod tím přehozem. Měl bych vstát, ten hadr strhnout a podívat se, co je pod ním, ale bojím se. Snažím se vzpomenout na včerejší večer, nicméně ta snaha nejde hluboko, rozum mi říká, ať otočím list, zapomenu, že je tu nějaký stojan a vůbec, ať z ateliéru vypadnu co nejdál. Na druhou stranu se mi do mysli vtírá pocit, že jsem zažil něco, co se vymyká mému běžnému postalkoholovému stavu.

Opřu se tedy hlavou o podhlavník křesla, přivírám oči a snažím se vzpomenout, co jsem to vlastně včera dělal.

Pokud si pamatuju, žádná pitka v plánu nebyla, Greta je v Itálii a já jsem nějak zlenivěl, samotnému se mi nikam nechce. Neměl jsem doma nic k jídlu… z nákupu jsem to pak vzal přes galerii, ale nikdo tam nebyl, jen vrátný, takže jsem se v podstatě hned vracel… pak jsem potkal ty studenty…

No jasně, studenti! To s nima jsem skončil v té hospodě! Pulci. Prvoročáci, co ani barvy ještě pořádně namíchat neumí. Každý ohromný desky pod paždím a v nich ty svoje výtvory. Pcha. Ani perspektivu to nevidí, jak je mohli na tu akádu vzít, to prostě nepochopím. Vzpomínám si, jak jsem jednomu vysvětlovat, že purpurovou z těch základních barev, co má u sebe, opravdu nenamíchá, i kdyby se na hlavu postavil, a že mi může mávat tím papírem kolem hlavy třeba hodinu, že to, co tam vidím, není purpurová, ale tmavě červená, no jak proboha může barvoslepej chtít bejt malíř, to mi teda povězte, povídám těm ostatním. Smáli se všichni, ale dobře jsem viděl, jak se ten s těma zrzavýma vlasama nafrněl, ani smysl pro humor nemaj tyhle mladý, kam to ten svět spěje. Nakoupili jsme pak fůru lahví a já je v záchvatu rozmařilosti všechny pozval do aťasu, aby viděli, jak se vlastně ty barvy míchaj, že vedle základních barev existují taky barvy komplementární (na tu purpurovou, víme?), co s tou nešťastnou perspektivou a tak. Sami se k tomu ještě pořádně nedostali, škola sotva začala a prej zatím je nechávaj malovat jen uhlem. Šel i ten rezavec, z toho jsem moc radost neměl, pořád tak divně zahlížel a vůbec se tvářil tak všelijak, a ty jeho zuby…

Vzal jsem do ruky paletu – jo, tu, co jsem si pak ráno tak nehezky znectil – a ukazoval jim, jak se na ni nandají základní barvy – hezky podle spektra, vidíte, jednu vedle druhé – a pak teprve, když mám vybrané základní barvy, tak míchám, a hlavně nezapomínat na bělobu, ta tomu dává světlo a šmrnc – a ten rezatec pořád prudil. Prej a proč podle spektra, jeho strýc že si dává barvy podle citu. A proč bělobu a kdo mě to učil a proč maluju a po kom to mám a jestli byl někdo v naší rodině malíř a měl ještě spoustu dalších otázek. Vůbec nechápu, proč jsem sem tu bandu tahal, běžně to nedělám, ani proč jsem se s nima bavil, a hlavně vůbec netuším, jak se stalo, že jsme nakonec zůstali s tím zrzounem sami, vůbec jsem si nevšiml, že se ostatní postupně vytratili – i s mnohýma mýma láhvema, samosebou – a já najednou zjistil, že mám před sebou na blindrámu napnutý plátno a že maluju. Pamatuju si, že jsem měl málo rukou na to, abych mohl držet najednou paletu, štětec i flašku, tak mi ten zrzoun, co byl v té chvíli už můj nejlepší kamarád, dával pít jakousi kořalku ze své domoviny, a já maloval a maloval… a…

…a pak jsem byl v tom divném světle a v divném světě, v rukou ještě paletu a štětec, před sebou stojan, ale nohama jsem už nestál na dlažbě ateliéru, ale v trávě a vlasy mi profukoval teplý větřík. A ty barvy! Ta mléčně zelená v dálce, ta měkká modrá na obzoru… a vůně, kterou jsem znal z ateliéru, vůně akrylu, oleje, temper! Na obraze se mi obzor v dálce třpytil sněžnými čapkami horských obrů, já se cítil jak král a maloval tu dech beroucí krajinku tak nádherně, jak ještě v životě nikdy.

Jenže po chvíli jsem si uvědomil, že je něco jinak. Přistihl jsem se, jak zrovna domalovávám na obraz – tak, aby mi pozadí obrazu ladilo s Fibbonaciho spirálou (přesně jak mne to učil můj učitel na akádě) – navíc jeden horský štít. Do obrazu zapadl jak zadek na hrnec, pozadí získalo jiskru a šmrnc. Jenže když jsem zvedl hlavu a rozhlédl se po horizontu, štít na něm už byl taky, a to bych se do krve hádal, že před chvílí na obzoru nebyl ani náhodou. Nedalo mi to a na pravou stranu, na kraj, kde se horské štíty začínaly vzpínat, jsem domaloval les. Dobře jsem si předtím prohlédl krajinu, odměřil body a stoprocentně věděl, že tam žádný les ve skutečnosti není. Jenže… domaloval jsem, vzhlédl a zíral na les, který se táhl v dálce přesně tak, jak jsem jej namaloval na plátno.

Co je toto za podivnou zem? Namaloval jsem strom na louce, zvedl hlavu a strom už se v dálce pohyboval v mírném vánku, který mi ovíval čelo. Zkusil jsem na kraj obrazu domalovat dům a ejhle, než jsem zvedl hlavu, stál v dálce dům se žlutým průčelím a vesele svítil do kraje. Zpotil jsem se až na zádech, otočil se a zíral na zvláštní, plochou krajinu za sebou. Byla taková poloprázdná, jako by čekala na další zásah mým štětcem.

Vtom jsem je uviděl. Přicházeli z levé strany.

—–  Konec první části ——

Následující díl zde

 

 

14 komentářů u „Letní povídka na pokračování, část první“

Napsat komentář