Můj život s kocourem 47. díl – Můj dům, můj hrad

Hele, neklovej mě, jo?
Hele, neklovej mě, jo?

Ahoj milí kočičí přátelé a členové fanklubu zrzavého třeštidla, teda MĚ. Už jsem tu zase, abych vám popsal moje nejnovější zážitky. Za minulý týden se toho stalo docela dost, a nebojte se, rozum jsem pořád nedostal.

Zjistil jsem, že jedna z nejlepších zábav na terase, kromě lovení hmyzáků, je opruzování žakounky Rozárky. Rozárka má na terase svoji velikou klec. Sice neumí lítat, protože se vždycky, když dvounohá odjede, oškube, ale i tak je pro jistotu v kleci. Kdyby nebyla v kleci, už by možná nebyla vůbec. Dvounohá má na terase různé kytičky a ne všechny jsou jedlé. Teda jedlé jsou všechny, ale některé jenom jednou, takže kdyby je Rozárka ozobala, dopadlo by to špatně. No a od té doby, co máme mě, by se Rozárka vysokého věku opravdu dožít nemusela, takže ten zamřížovanej barák má úplně správně. Teda špatně! Nejlepší by bylo, kdyby žádnej neměla, a já bych si s ní mohl hrát. Takhle musím já lézt zvenku po kleci a dokonce i po zdi, abych se k Rozárce dostal co nejblíž. Na druhou stranu ale zase musím uznat, že klec chrání i mě. Ono to zahnutý klovavý, co má Rozárka vepředu a co se tomu říká zobák, umí pěkně štípnout.

Minulý týden byla u nás na terase kočičí návštěva. Kamarád dvounohé jel na dovolenou a vezl s sebou v přepravce něco, co bylo cítit jako kočka a vypadalo to jako kočka, takže to asi byla kočka. Já jsem se na to pro jistotu naježil a pak jsem ještě začal syčet. Možná proto mě ale zavřeli do chodby, abych tu kočku nezbil, a ji pak vypustili z přepravky na terase. Byla to ale nějaká divná kočka, protože jak rychle z přepravky vyskočila, tak rychle byla zpátky v bezpečí. Skoro stejná hrdinka, jako Vzducholoď Nelinka. Ta se taky pořád bojí. Teda oprava – myslel jsem si, že se pořád bojí. Když jsem ji ale předevčírem chtěl vyhnat z postele dvounožkyně, vůbec se nebála, ale pěkně mi nabančila. Ječela u toho jak Viktorka na splavu, až jí i dvounohá vynadala, že se tady nedá spát. Od té doby si ale pro jistotu nemyslím, že je bojácná princeznička. Mlátit umí, jako starej kocour!

Všude dobře, v přepravce nejlíp.
Všude dobře, v přepravce nejlíp.

Včera mi dvounohá říkala, že budeme mít brzo další přírůstek do rodiny. Prý se s ním moc neuvidím, protože bude hlavně u tety Jany, sestry dvounožkyně, anebo na zahradě, ale že mě s ním určitě seznámí. Ten nový člen rodiny bude prý pes a bude se jmenovat Akim. Nejsem si ale jistý, že vím, co to je pes. Podle mě to bude nějaká strašlivá obluda, protože už teď váží víc, než já, a to je mu asi 5 týdnů. Myslím si, že si teta Jana pořídila stejnou obrovitou příšeru, jakou občas vídám z okna na zahradě, anebo dole u babičky. To radši ani nejdu dolu a jen vrčím a syčím se schodů, aby si ta příšera náhodou neusmyslela vyjít nahoru. Té příšery se nebojí jen Vzducholoď Beruška, ta mi říkala, že jednou sešla dolů, když tam byly ty příšery dokonce dvě, aby jim řekla, že to je její dům a žádní psi se tam roztahovat nebudou. Já Berušce ale moc nevěřím. Připadá mi, že si pěkně vymýšlí. A i kdyby si nevymýšlela, tak tohle je teď MŮJ dům a ne její.

Já jsem Akim
Já jsem Akim

Jenomže to znamená, že to budu muset těm příšerám vysvětlit zase já, a to teda nevím, nevím. Ale já si to brzo rozmyslím, uvidíte!

Váš Tomík

11 komentářů u „Můj život s kocourem 47. díl – Můj dům, můj hrad“

Napsat komentář