Můj život s kocourem 46. díl – Život je hra

Lovííííím!!!!!
Lovííííím!!!!!

Minulý týden byl zase výživný na moje rošťárny. Dvounohá už se radovala, že v té obrovské krabici s modely letadýlek přišel i dobře schovaný rozum, ale on nepřišel. Já jsem sice celou tu krabici dobře prošmejdil, ale rozum nikde. Já ho asi nikdy nedostanu.

Ve čtvrtek jsem zjistil, že mám na zahradě kamarádku. Seděl jsem si klidně za sítí v mansardovém okně, na rozpáleném plechovém parapetu, a pomaličku se tam opékal do zlatova, když najednou slyším škrábání drápků po okapu. Vyskočil jsem, jako když do mě střelí, a vykoukl co možná nejdál. A najednou frrrrrrr a kráááááááá, a to něco se přehnalo těsně kolem sítě a zmizelo na druhé straně okna. Lekl jsem se tak, že jsem vyletěl málem do stropu.

„Co to bylo? To byl pták? Krákalo to jako naštvaná Rozárka a Rozárka je pták!“

Netrvalo dlouho a pták, a že byl pořádný, přicapkal po okapu z druhé strany okna. Já už na něj čekal celý ve střehu. Naježený, přikrčený…

A frrrrrrrrrr, a krááááááááá!

Počkééééj!
Počkééééj!

„A sakra, kterej blbec sem dal tu síť? Já tady honím ptáka! Drzého ptáka, co lítá kolem okna, řve na mě a dělá si ze mě legraci.“

„Jéééé, Tomíku, ty tam máš sojku? Vy si spolu hrajete?“ Dvounohá přišla celá vykulená k oknu, aby viděla, co to tam tak řve.

„Prdlajs hrajeme! Dej pryč tu síť a já té protivné sojce ukážu hru! Já chci lovit!

Síť bohužel dvounohá nesundala, jenom si přinesla foťák a udělala pár rozmazaných fotek. My se sojkou jsme totiž lítali tak rychle, že blesk byl náš pomalejší brácha. Ona vždycky přelítla před oknem a zakrákala a já skočil do toho rohu okna, kam letěla. A za chviličku na druhou stranu. A tak jsme si hráli dobře dvacet minut, než si sojku asi zavolali rodiče, a ona odletěla. Doufám, že se zítra zase objeví.

Tak ahoj zítra...
Tak ahoj zítra…

Hra se sojkou teda nebyla zrovna rošťárna, to umím lepší věci. Jedna se mi povedla v pondělí ráno. Místo sojky jsem honil po bytě vzducholoď Berušku. Sice to nesmím dělat, a když to vidí dvounohá, nedopadne to většinou pro jednoho zrzouna úplně nejlíp, ale když já si nemůžu pomoct. To si připadám jako lev na savaně, když chce skolit gazelu. Jednu packu hodím v trysku Berušce přes záda a moje zubiska se zakousnou do jejích dlouhých chlupů. V pondělí jsem takhle taky honil Berušku, protože ona mě vždycky provokuje a schválně běhá po bytě sem a tam, když šla zrovna dvounohá s kyblíkem toho, co jsme my, šikovné kočičky, nadělily přes noc do záchůdků.

Opravdu to nebyla moje, ani Beruščina vina, že se nám na schodech zamotala dvounohá pod nohy. My za to fakt nemůžeme! Za to může dvounohá, že neumí lítat a nemá alespoň deset rukou. A hlavně, že je nešikovná. Kdyby byla šikovná, tak by si nenechala podrazit nohy a kyblík by jí nevypadl z ruky a nekutálel se dolů po schodech, až k oknu na terasu. A všechno, co bylo v kyblíku, by nebylo po celém schodišti.

Dvounohá pak asi hodinu zametala a luxovala. Alespoň jednou ty schody pořádně uklidila!

A já pro jistotu ještě nějaký čas nevylezu zpod postele.

Váš Tomík

8 komentářů u „Můj život s kocourem 46. díl – Život je hra“

Napsat komentář