Můj život s kocourem 43. díl – Už mi bude rok

Ne, já tady netrhám kytičky.
Ne, já tady netrhám kytičky.

Zítra to bude rok, co jsem se prý narodil. Teda on nikdo neví, kdy jsem se opravdu narodil, ale moje dvounohá si vymyslela datum 1. 6. 2015 a to mi napsala do očkovacího průkazu. A prý se i docela trefila, alespoň podle toho, jak se mi měnila barva očí.

S těma očima je to zajímavé. Když jsem přišel na svět, měl jsem prý modré oči, jako všechna koťata. Pak, později se mi začala barva měnit na jantarovou. Stejné oči měla i Vzducholoď Beruška, když jako služebně nejstarší ovládla byt našich dvounožců. Tenkrát byla ale ani ne čtyřměsíční koťátko. A nakonec se Berušce změnily oči ve dva zelené smaragdy. To Vzducholoď Nelinka, ta má oči pořád modré, jako studánky, protože Nelinka je ragdoll a to znamená, že je prostě divná. Když jí dvounohá vezme do náruče, visí jí na ruce, jako kus hadru. Prý proto se jí říká ragdoll, že je hadrová panenka. To mě když dvounohá vezme do náruče, mrsknu sebou, otočím se a zfackuju ji, co si to zase dovolila, moje vysokoblahorodí omezovat. Zrovna včera mě vzala do náruče, když tady měla na návštěvě kamaráda. Asi chtěla, aby mě kamarád mohl pohladit, ale já nejsem žádný ragdoll, ani žádný máslo a rafnul jsem kamaráda do ruky. Když jsem u dvounohé, tak mě může hladit jenom dvounohá a to ještě maximálně jednu nanosekundu. Pak jí zmydlím a seskočím, protože nemám na nějaké cicmání čas. Znáte přeci to ostravské heslo, no ni?

Ale zpátky k těm očím. Zatím to vypadá, že mi zůstanou jantarově žluté oči. Ladí mi totiž bezvadně ke kožíšku a takové oči zatím v naší, teda mé domácnosti ještě nemáme. Prý jsme měli, ale kdysi dávno, když ještě naše dvounohá chodila do školy. Tehdy měla želvovinovou kočičku jménem Baghíra. A ta měla taky jantarové oči.

Podle mé husté srsti usoudila dvounohá, že mám v příbuzenstvu nějakou vznešenou britskou kočku. Teda ona dvounohá každou chvíli usoudí nějakou blbinu. Podle mých uší byl prý můj tatínek netopýr a sestra je tudíž Saxana. No, i když kdoví, kde to dvounohá vzala. Nedávno jsem ji viděl na terase s koštětem, tak třeba zrovna odněkud přiletěla. Lítat jsem ji ale ještě neviděl a přitom já mám lítající objekty rád.  Je bezva takové objekty lovit a čím rychleji lítají, tím je to zábavnější.

Tuhle jsem doma lovil takovou nádherně vypasenou vééélikou mouchu, co k nám vlítla otevřeným oknem. Dvounohá to sledovala s očima navrch hlavy a nestačila mi uskakovat. Pak jenom konstatovala něco o stádu bizonů a šla po stopadesáté pověsit ulovenou záclonu. Už ani nesakrovala a vůbec se netvářila překvapeně. To znamená, že za tu dobu, co jsem si ji adoptoval, už jsem si ji perfektně vycvičil. Když jsem poprvé ulovil záclonu, pokoušel se dvounohou trefit ten šlak, co pořád nevím, co to je. No a teď už ji nic netrefovalo, maximálně tak štafličky, na které jsem lezl, když byly opřené o stěnu a omylem jsem je kapánek rozkinklal a odkopnul. Ale netrefili ji, protože uskočila. Prý už má postřeh, že by mohla uhýbat i střelám. A to všechno mojí zásluhou!

Tak já jdu pokračovat ve výcviku, aby nám dvounohá nezakrněla!

Váš Tomík

12 komentářů u „Můj život s kocourem 43. díl – Už mi bude rok“

  1. Tomíčku už jsem to vyslechla od dvounohé když jsme spolu brázdily Prahou a smála jsem se nahlas, že to slyšeli z auta i chodci. A jsi teda fešný kocourek, to je pravda. Hlavně jsi tak akční, že mít k sobě třeba Cecilku nebo Melíška Druhého tak dvounožci nemají kde bydlet.

Napsat komentář