Můj život s kocourem 42. díl – Můj život s dvounohou

Dvounohá, děláš to špatně!
Dvounohá, děláš to špatně!

Dnešní deníček se nejmenuje Můj život s dvounohou náhodou. Zjistil jsem totiž, že žít s dvounožci a hlídat je na každém kroku, je pěkná fuška. Anebo mám jenom já tu smůlu, že moje dvounohá je šikovná, jako hrábě do kapsy (promiňte Vaše excelence, to nebylo myšleno na Vás) a hrom do police?

Minulý týden jsme likvidovali na terase zmrzlou vistárii a nebýt mě, tak vůbec nevím, jak by to dvounohá sama zvládla. Musel jsem jí nejdřív ukázat, jak se leze na štafle a jak se z nich seskakuje a strkat po terase krabici, aby věděla, kam ty ustříhané větve dávat. Veškeré moje snahy o poučení dvounohé se ale setkaly s naprostou ignorancí a nepochopením. Nejen že ze štaflí slézala tak, že mi vždycky málem šlápla na hrb, protože jsem jí pořád musel stát za patami a hlídat ji, ale navíc mi hodila do mé krabice s větvemi celou hromadu klestí zrovna ve chvíli, kdy jsem tam ty větve urovnával. Takže to nebyla moje vina, že se ty větve nakonec octly na celé terase, protože jsem si, chudinka malej, myslel, že na mě ta vistárie v posledním tažení zákeřně zaútočila.

Ani další pracovně zvelebovací pokusy mé dvounohé nedopadly o moc líp. Když opravovala trelážky, které ta ošklivá vistárie rozklížila, majzla se kladivem do prstu a při otvírání barvy si vrazila do ruky šroubovák. No prostě šikula! A to už vůbec nemluvím o tom, jak rozkecala barvu po celé terase, když honila jednoho zrzavého vejlupka, který jí po skoro zaschlé barvě přeběhl. Protože já jsem ale na rozdíl od dvounohé šikovný, nezašpinil jsem si tlapičky a ani kožíšek. I tak jsem byla ale až do konce natírání vykázán do chodby, kde jsem se vztekal, řval jsem a skákal na dveře. Dožadoval jsem se totiž svých práv a povinností – pobytu na terase a dozoru nad dvounohou. Co kdyby si beze mě opravdu ublížila? Po zlikvidování vistárie totiž začala natírat tu vopičárnu, kterou kvůli mně na terase vytvořil dvounožec a protože přitom nakláněla z terasy dolů, bál jsem se, aby nespadla. Vopičárna totiž udrží jenom mě a případně vzducholodě, ale určitě ne dvounohou. Ta by schrastila dolů, jako… jako… jako zralá hruška. A kdo by mě pak krmil a pečoval o mé blaho?

Večer, když bylo všechno natřené a v truhlících nasázené nové kytičky, začala dvounohá zalévat. To byla zase příležitost pro mě! Musel jsem dvounohé ukazovat, která kytička ještě potřebuje zalít, a dělal jsem to móóóc fikaně. Vyhrabával jsem ty čerstvě zasázené kytičky z truhlíků i květináčů, aby dvounohá dobře viděla, jak jsou suché. Chtěl jsem dvounohé pomoct, a proto vůbec nechápu, proč mě odchytla, přišila mi jednu pěknou na zadel a pak mě zase zavřela do chodby. Taková urážka mého majestátu! To si s ní budu muset vyřídit.

Váš Tomík

P.S.: Taky jsou Vaši dvounožci tak šikovní? Napište mi o tom. :-)

12 komentářů u „Můj život s kocourem 42. díl – Můj život s dvounohou“

  1. Váženííí váženííí máááme ráádi sáázenííí…
    U nás se taky zahradničilo, asi nějaká mánie či co. Protože sem kočka všetečná, musela jsem kouknout, jak jí to jde. Že sem u toho proběhla rozsypanou hlínou, a pak vyhazujíc pozadím a otírajíc si packy kdebuď, proběhla celým bytem, za to vážně nemůžu. Mňuks.

  2. Tomíku netušíme. Terasu nemáme. Ale tuhle se dvounohá rozhodla cosi kutit v horních policích v šatničce. No, seděla jsem jí na ramenou a pokoušela se do té nejhornější dostat, abych jí informovala o tom, že to, co hledá, tam není. Pořád mě setřepávala dolů a pěkně nadávala. Já jsem totiž vždy připravena ke skoku a k tomu potřebuju vytažené drápky. Ramena podle toho vypadala. Melíšek Druhý zatím kňoural u schůdků, protože mu nebylo umožněno se dostat výše, takže párkrát natáhl tlapičku s vytasenými drápky a dvounohou dozdobil zespoda. Mlela něco o teplém pelíšku se slaninovými zábalem a česnekovou příchutí á la králík. Tak nevím, Tomíku, Ty určitě poradíš, co tím myslela.

Napsat komentář