Ztráta kocourka

Abych se nemusela stydět, že Bejby na téma oči ve tmě napsal a já ne, vzala jsem tužku do ruky a oživila jednu vzpomínku z jeho kotěcího období.

Už jsme Bejbyho měli asi půl roku a myslela jsem si velmi naivně, že mě nemůže ničím překvapit. Mohl a udělal to. Prostě zmizel. Když jsem si po nějaké době uvědomila, že jsem ho už asi hodinu neviděla, šla jsem ho hledat do jeho obvyklých skrýší. Když jsem neuspěla, šla jsem hledat do skrýší neobvyklých. Jako je například lednice, mrazák, pračka nebo trouba. Nikde nebyl. To už jsem začala pomalu vyšilovat a podrobila rodinu tvrdému výslechu, jestli jim nemohl Bejby proklouznout ven, když pořád couraj sem, tam. Sice se dušovali, že ne, ale věřte jim, když kocourek není k nalezení.

Hledali jsme už všichni, ale stále marně. Byt jsme převrátili vzhůru nohama, ale Bejby prostě nebyl. Z očí mi tryskaly slzy zoufalství, protože jsem byla přesvědčena, že jsem o kocourka přišla a že venku zoufale hledá cestu domů, nebo že ho přejede auto, roztrhá pes. Prostě mi před očima běžel jeden katastrofický scénář za druhým. Vyhnala jsem všechny ven včetně sebe a pokračovali jsme v hledání v okolí bytovky, vyptávali se lidí jestli ho neviděli, ale bez jakéhokoliv úspěchu. Při hledání venku jsem si definitivně rozbila botu a domů se doplazila jen v jedné a naprosto zoufalá. Po příchodu domů jsem z nohy skopla zbývající botu a učinila poslední pokus o hledání. Samozřejmě, že úplně zbytečně. Bejby prostě nebyl.

I když jsem byla vyčerpaná, řekla jsem si, že ho půjdu hledat znovu ven v noci, až bude všude klid a je větší šance, že ho uslyším. Nejdřív jsem si ovšem musela vyhrabat nějaké staré boty po manželovi, když se mi moje rozbily, ve vestavěné skříni v předsíni. Vzala jsem si na to baterku, páč je tam blbě vidět i za denního světla. Vyndala jsem pytel se starýma botama a ve světle baterky se za spodní lištou skříně až úplně vzadu u zdi zablýskly dvě rozespalé oči. Kecla jsem si na zadek a začala se smát i brečet najednou. Přiběhl manžel i dcera a ptali se, co vyvádím. Já jenom ukázala baterkou do míst, kde vykukovala střapatá šedá hlavička a náramně se divila, co všichni blázníme.

Nikdo jsme nechápali a nechápeme dodnes, jak se tam Bejby dostal, když v té skříni jsme hledali několikrát a všichni. Od té doby věřím, že se kočky umí teleportovat a nikdo mi to nevymluví.

 

12 komentářů u „Ztráta kocourka“

  1. Jojo, my kočky čtvrtou dimenzi zvládáme bravurně. Dvounohá mě už taky jednou hledala na chodbě, přesto, že věděla, že dveře neotevírala. Tak sem jí přišla naproti, když se s nepořízenou vracela. Od té doby prostě počká, kde si zamňoukám, páč se přemísťuju či zcela mizím ráda. Ale stejně mě teda překonal kámoš Felix. Když byl na návštěvě, vyskočil na ní z horní skříňky, kam se já nedostanu. Navíc předtim ani nemňouk, tak se o ní pokoušel ten šlak, jak o něm často píše Tomík. :-)

  2. Jj, Melíška jsem kdysi také hledala celý den, brečela jsem, zoufala si, ale nešlo mi to do hlavy – v bytě jsem sama, okno zasíťované, nikam jsem nešla a nikdo nepřišel, dveřmi utéct nemohl…… Spinkal spokojeně za pojízdnou skřínkou, do které jsem omylem strčila a posunula jí o maličký kousíček. Tam se ovšem malé kotě bez problémů vešlo!

Napsat komentář