Kotě Bejby

Už jsem psala o tom jak jsem přišla k Bejbymu, ale nepsala jsem, jak se jako malé koťátko po příchodu domů choval.

Když jsem ho přinesla domů, byl to uzlíček tak akorát do dlaně. Zaparkoval mi na prsou a spokojeně usnul. Rendu jsem poslala na dvůr pro písek, aby měl nějaký záchodek. Takhle v bytě jsem kočku nikdy neměla, natož malé kotě a věděla jsem o tom houby. Netušila jsem, co potřebuje a tak jsme vše řešili za pochodu formou pokus, omyl. Neměli jsme v té době internet a tak nebylo kde brát informace. Kdybych kotě plánovala, sehnala bych si v knihovně alespoň nějakou literaturu, ale jak víte, Bejbyho jsem přinesla naprosto spontánně z jarmarku místo mléka, pro které jsem původně šla.

Byla to sobota dopoledne a to je u nás na Zbraslavi v chovatelských potřebách zavřeno. Tak jsme přemýšleli, čím ho nakrmíme. Bejby to vyřešil sám, páč dlabal úplně všechno, včetně suchého chleba. Vlezl do kastrůlku, kde jsem měla ohřáté knedlíky se špenátem a urputným vrčením a syčením dal jasně najevo, že je to jeho a jen jeho. Na jakékoliv jídlo se vrhal tak hladově, že jsem nad ním až plakala. Nechápal, že se už o jídlo nemusí bát, že jeho miska už nikdy nebude prázdná, a že o všechno, co máme, se s ním moc rádi rozdělíme. Dodnes nepochopím, jak to jeho bříško ustálo a nedostal průjem.

V pondělí po otevření obchodu jsem nakoupila kotěcí konzervičky a granulky a jenom sledovala jak je vdechuje. Trvalo přibližně měsíc, než se v jídle uklidnil natolik, že potravu začal alespoň kousat. Nás od samého začátku považoval za svou rodinu. S naprostou důvěrou si s námi hrál, spal i baštil. Hned, co jsem ho donesla domů, byl hodně upovídaný a to mu zůstalo dodnes. Stejně tak mu zůstalo kotěcí nadšení z her. Stále si spolu moc rádi hrajeme na schovku, babu, nebo na honěnou. Teď tu sedí u mě, z jeho tvářičky na mě koukají ty nádherné žluté oči a jakoby říkaly – jsem tu pro Tebe.

9 komentářů u „Kotě Bejby“

  1. Já jsem tak podobně přišla k Otíkovi. Šla jsem pro rohlíky, v obchodě na dveřích visel inzerát, že je na prodej perské kotě a okamžitě bylo rozhodnuto. Rodina to akorát okomentovala tím, že čekali letectvo ( měli jsme objednaný párek korel) a zatím přijelo pozemní vojsko. Na víc se samým překvapením nezmohli. :-)

  2. U nás se tohle nedělo jen s Cipískem, kterého máme od kotěte . ale jinak ti naši dospělí tuláci měli všichni popelnicový syndrom a trval přibližně tak dlouho jak dlouho byli bez pravidelné stravy. Zato teď…. teď nej tak něco nesežerou. ale samo že u sousedů hrají hru..“Já jsem týraný hlady. A co na tom, že jsem pomalu spíš kulatý než podlouhlý.“

  3. Mám stejnou zkušenost, ale poslední Dáša překonala všechny ostatní. Bude to rok, co má stálý domov a přísun jídla, ale pořád je nesmírně žravá a kuchyň je její nejoblíbenější prostor v bytě. S nadějí na nějakou dobrůtku se mazlí jak o život a já mám pocit, že za kus žvance by mne určitě vyměnila. :-)

  4. Všichni mí kožíšci byli a jsou z ulice, dvorka, útulku, prostě donesení občas z těch nejnemožnějších míst. A všichni se vrhali na jídlo způsobem, že jsem měla slzy v očích, když jsem je pozorovala. Pak bylo vidět, jak se zklidňují, jak už vědí, že jsou misky plné granulek po celý den, že 2x denně je bašta z kapsičky nebo z konzervy a k tomu často mlsánky, že teplíčko už bude napořád a že kdykoliv se přitulí nebo jdu kolem nich, mazlím a hladím. Jsou vděční a jejich láska mi dává sílu.

Napsat komentář