Můj život s kotětem 34. díl – Velká noc

2016-02-20 13.39.39
Dobře schovanej pracovitej kocourek :-D

Že prý je dneska velikonoční pondělí, povídala dvounohá. Teda já nevím, co to je, ale v noci to fááákt bylo veliký. Pravda, dvounohou ráno zase málem trefil ten šlak, co jí trefuje už od té doby, co si mě přivezla, ale pořád ještě netrefil. I tak to ale stálo za to. Objevil jsem totiž mazanec.

Nevím, proč se tomu říká mazanec. Mazanej teda není, to by se přede mnou líp schoval, tak, abych ho nenašel. Jenže tady jsem mazanej já. Všemi mastmi mazanej. Víc mazanej, než kdejakej mazanec a rafinovanější, než cukr. A proto jsem ten mazanec vyčmuchal, našel, vyhrabal, vytáhl na světlo boží a nakonec i sejmul na podlahu. A pak už byl celej můj, protože nějaký igelit, ve kterém byl ten nemazanej mazanec schovanej, mě teda nemohl zastavit. Igelit jsem rozcupoval na maličkaté kousíčky a narval se k tomu mazanci na tác.

Mazanec byl moc krásný, žluťoučký, voňavý. Na povrchu měl mandličky a cukr a uvnitř byly rozinky a kandované ovoce. A celičký byl z kynutého těsta, a to já mám hrozně rád. Teda až do té chvíle, než jsem našel ten mazanec, jsem nevěděl, že mám kynuté těsto tak rád. Vůbec jsem nevěděl, že mám rád jakékoliv těsto. Možná taky, že vlastně žádné těsto rád nemám, že ze všech těst mám nejradši maso. Maso ale po ruce nebylo a v mazanci taky nebylo, tak jsem musel rozcupovat a napůl sežrat mazanec s mandličkami, rozinkami, kandovaným ovocem a cukrem, bez masa.

Šlo mi to výborně, protože ten nemazaný mazanec se vůbec nebránil. Nejdřív jsem odloupal úplně všechny mandličky a rozpatlal ten lepkavý cukr po sobě, po podlaze v kuchyni a částečně taky po koberci, když jsem s těmi mandličkami hrál fotbálek po celém bytě. Když mě fotbálek přestal bavit, vrátil jsem se ke své pěkné a veliké kořisti. Na první pohled se zdála pomalu větší, než já. To se ale brzo změnilo. Pustil jsem se totiž do té kořisti se vší vervou a nadšením. Cupoval jsem a cupoval, drtil jsem a drtil. A co jsem nesnědl, to jsem velmi pečlivě roznosil po celém bytě a něco taky dvounožcům k posteli. V podstatě jsem ten mazanec přeměnil na molekuly a rozprostřel po celém bytě. A že těch molekul bylo!

Pravda, když se dvounohá probudila, a šlápla do výsledků mé celonoční práce, zaječela něco nepublikovatelného, pak teda řekla, že jí trefí zase ten šlak a potom začala spílat a vyhrožovat jednomu hodnému a pracovitému zrzavému kocourkovi, že ho roztrhá na prvočinitele. No a tak hodný a pracovitý kocourek na nic nečekal a radši se šel dobře schovat do police za notebook, aby náhodou nebyl rozprostřen po bytě k tomu mazanci. Mezitím dvounohá vzala tu ječící věc, které se bojí obě vzducholodě, a začala výsledky mého celonočního úsilí likvidovat. A to je dobře, protože se alespoň prací uklidní. Práce prý uklidňuje a léčí, takže se vlastně starám o duševní zdraví dvounohé, takže vůbec nechápu, proč se jí to nelíbí. Ale ona si snad časem zvykne. Nic jiného jí stejně nezbyde.

A já si zatím po té náročné noci pěkně schrupnu.

Váš Tomík

14 komentářů u „Můj život s kotětem 34. díl – Velká noc“

  1. Tomíku to je úžasný popis Tvých aktivit, ale uznávám, že být dvounohou, tak z Tebe asi šílím.
    Mně na úklid postačila starší houska, kterou vytáhl některý z delikventů z poličky v kuchyňce, pěkně rozcupoval sáček a pak z housky způsobil kupu drobečků, které se pěkně vcucly do zátěžového koberce. Taky miláčkové.

  2. Je fakt, že toto je opravdu velká hra. Ale není to trošku chyba dvounohé? Takhle dráždit malého kocourka předloženým provokujícím mazancem? Určitě ten mazanec Tomíkovi výhružně voněl a kdoví jestli mu i nešustil pod nos. Jak by to mohl chudák malý vydržet, takové mazancové – nebojme se to nazvat pravým jménem – harašení?

  3. Se tak nějak nemůžu zbavit dojmu, že až bude mít dvounohá nervy pracovní terapií zcela vyléčeny, hrozí rozklad jednoho vypečeného lékaře na zrzavé prvochlupy. Následovat bude art terapie, kdy si ze získaných chumáčů vyrobí kocourka nového, hodného a mazlivého. Takže být tebou moc klidně nechrupu. :-)

Napsat komentář