Můj život s kotětem 33. díl – Viktor čistič

Usnul nám, spí...
Usnul nám, spí…

Po delší době se mi zase podařilo využít doby, kdy naše chlupaté zrzavé zlatíčko spí spánkem spravedlivých. Proto jsem si řekla, že Vám napíšu, jaký je po osmi měsících můj život s kotětem.

Dneska tu měl další kočičí návštěvu. Uvítal ji tím, že kámošovi srazil levým hákem brýle z nosu, čímž dal jasně najevo, kdo pevně třímá otěže naší domácnosti. Pak si vyžebral hračku, peří na udici, za kterou se pak víc než dvě hodiny naháněl po bytě, a poté padnul a od té doby spí, jako dřevo. Nevím, čím to je, že to peří na udici má takovou magickou přitažlivost, protože když vypadne brko z naší žakounky Rozárky, ani si ho nevšimne. Když ho ale přidám k „pipince“ na špagátě, rozcupuje ho jako první. Tuhle jsem kus toho peří našla a chvíli jsem přemýšlela, co to vlastně je. Úplně nejvíc totiž připomínalo nějaký hodně exotický hmyz.

Že jde na Tomíka jaro, i přesto, že už je kastrovaný, se nejméně líbí naší veleopatrné a bojácné Nelince. Je na ní moc divoký a vlezlý a na to ona vůbec není zvědavá. Jeho nejnovější rošťárnou je obcházení kočičích záchůdků, zrovna když v nich někdo „trůní“. Beruška si s tím snadno poradila a z kryté boudičky vždycky rychle uteče, ale Nelinka dokázala sedět v záchůdku třeba půl hodiny a hypnotizovat Tomíka, čekajícího venku. I proto jsem radši dala malý kotěcí záchůdek nahoru na skříň, aby měla Nelinka klid. Na skříň se totiž zatím náš pokládek nedostane. Nelinka je teď spokojená, ale já jsem si zavařila. Nejen, že každý den lezu 2x na židli, abych ze záchůdku vykutala poklady, ale obě naše vzducholodě se rozhodly, že pidi záchůdek na skříni je to pravé ořechové, a že nejlepší zábavou bude, vyhrabávat stelivo na koberec. A tak to u nás vypadá tak, že nahoře se se vším entuziasmem hrabe a dole pod skříní sedí Tomík, vzhlíží nahoru a nejspíš trénuje na atomový útok, protože mu ten radioaktivní spad padá přímo na hlavu. Manžel tuhle poznamenal, že mám být ráda, že u nás neprší sra.ky s háčkama, ale jenom stelivo, jenomže on tady pak nemusí lítat se smetáčkem a lopatkou.

Naše Nelinka je také příčinou, že ráno už nekrmím konzervami jenom Tomíka, ale také obě kočičí holky. Když jsem mladému dělala snídani, dokázala ze svého místečka na škrábadle nebo na skříni řvát tak vytrvale a dlouze, že jsem neodolala a půlku konzervičky jí dala. Naposledy jedla konzervy jako kotě, pak je jednoho dne jíst přestala a dala se na granule. Čekala jsem proto, že se Tomíkovy snídaně ani nedotkne, jenže jak známo, závist je silná motivace. Nelinka se vrhla do jídla, jakoby měsíc nejedla a týrali jsme ji chudinku hlady. A abych to neměla vůbec jednoduché, spustila v tu chvíli jekot i Beruška, že jí bez konzervičky akutně hrozí vyhynutí. Beruška ale nezměnila vůbec nic ve svých zvyklostech a z konzervy olizala jen šťávičku. Od té doby chystám každé ráno tři mističky. Jednu s konzervičkou pro Tomíka, jednu s kapsičkou pro Nelinku a jednu převážně se šťávičkou, pro Berušku. Celou dobu, co snídani připravuju, provází mě Motal podnožní, o kterého se každou chvíli přerazím. A pak poslouchám celou tu čtvrthodinu, co plním misky a ohřívám papání, dvouhlasý vřískot ze škrábadla, případně ze skříně.

Kde v bytě se náš drahý milovaný zrzounek nachází, poznáme nejčastěji podle rachotu. Kdysi mi někdo řekl, že kočky neshazují věci z poliček, že jsou šikovné a opatrné. Kočky možná! Náš Tomík se ale ve vyklízení poliček a vyvýšených ploch doslova vyžívá. Kdekoliv se cokoliv povaluje, on to uklidí. Packou na podlahu! Je mu jedno, jestli ta věc je otevřená láhev vody, počítačová myš, mobil, knížka nebo vázička. U nás se prostě nesmí nikde nic válet, nikde nic překážet, nedej bůh zdobit. Z hezky naaranžovaného jídelního stolu se stal stůl kocouří. Prostírání zmizela, zmizely i kořenky a čajová svíčka. Přibyl naopak ručník a deka, aby se kocourkovi na stole dobře hajinkalo. Má to tam rád, protože má rozhled a pokud jsem nechtěla, aby mi všechno odhazoval na zem, musela jsem ustoupit. Podobně osiřela i římsa nad schody. Jediné, co zatím odolalo, je prázdná dřevěná váza – k sušeným kytkám má náš Tomášek přímo odpor, a pak vodní dýmka. Ta je asi moc těžká, aby letěla dolů. Všechno ostatní bylo ale milým kocourkem už dávno shozeno se schodů. Naše kočičí holky neshodily nikdy nic, zrzavý hromdopolice za sebou doslova zametá. Kde je, odtamtud se ozývá rachot a řinčení. Už dávno jsem mu dala přezdívku Viktor čistič, protože tak dokonale uklizeno jsem doma snad ještě neměla. Protože ale v holobytě žít nechci, doufám, že se Tomíkova mánie pro prázdné plochy časem trochu zmírní. Zatím by byl ale určitě spokojený třeba ve vile Tugendhat, kde zrovna moc serepetiček na poličkách nebylo.

Vaše dvounohá :-D

14 komentářů u „Můj život s kotětem 33. díl – Viktor čistič“

Napsat komentář