Zpráva z našeho brlohu

Haló haló, hlásím se s dalším pokračováním z našeho brlohu.      

Jak jsem nadrásl minule, jedu zase v programu Costner. Dvounohá už chodí na procházky a zdá se, že jí to dělá dobře. Už se tolik nevzteká a dost často si spolu hrajeme. Já přinesu třeba pískacího smajlíka a položím jí ho na kolena. Když je dvounohé dobře, tak mi ho začne házet a já jí ho aportuji zpátky a tak pořád dokola, ale PŠT, to nikde neříkejte, aby se mi nesmáli, že se degraduji na štěkala. Ale co bych pro svou dvounohou neudělal, že. Potom dvounohá vezme mávátko  a já lovím peříčka a jí se to moc líbí. Dělám u toho blbiny, jen abych ji rozesmál. Poslední týden to jde docela snadno. Mám rád její smích. Páneček už dovolí dvounohé občas něco dělat v kuchyni, ale jenom u sporáku. K troubě jí nepustí, páč se pořád nesmí ohýbat.

Stále jsem zmatený z jejího duševního stavu. Ještě více než před tím mluví o tom, že pojede do lednice, ale my ji stále máme na stejném místě v kuchyni. Vím to moc dobře, protože ji furt kontroluji. Jeden den jsem byl večer dost unavený, tak jsem se nasáčkoval k pánečkovi pod peřinu a blaženě usnul. Ale najednou jsem i z ložnice cítil velkou změnu stavu dvounohé. Okamžitě jsem vystřelil z podpeřiny a letěl za ní do obýváku.

Všechno vidím, všechno sleduji!

Vyskočil jsem na ni a začal slíbávat slzy, které se jí koulely z očí, a že to byl vodopád. Slíbávat už jsem nestačil, tak jsem je utíral kožíškem, až byl úplně mokrý. Pořád jsem nechápal, co dvounohou tak rozrušilo.

Když se trochu za mého vrnění a hlubokého dýchání uklidnila, pověděla mi, že v té bedýnce, co do ní furt kouká, potkala anděly. Moc jsem tomu nerozuměl, ale byl jsem rád, že plakala radostí a ne bolestí. Víte, ona vždycky pláče potichu, jen slzy prozradí její city.

Druhý den brzy ráno šla jako obvykle na procházku. Když se vrátila, nestačil jsem valit oči. Z batohu, který nosí vždy a všude sebou, začala vytahovat balíčky s masem a že jich bylo, to jsem ještě nikdy neviděl. Vzala mě do náruče a povídá, to všechno je tvoje, to ti posílají tety z VK. Ó ty Velká Kočko, vidíš to? Všechno je moje! Skočil jsem na stůl a šel to prozkoumat. Tady toho ale bylo!

Moje? Fakt moje? Paráda!

Dvounohá povídala, že mi to nakrájí na porcičky a dá zamrazit, páč najednou bych to nezbaštil ani náhodou, tak aby se mi ti nezkazilo. Než se do toho pustila, tak jsem hlídal, aby mi to někdo nevzal. Já nejsem lakomý, však se s dvounohou dělíme i o zakysanku, ale tohle je dárek od – jak říkala dvounohá – andělských tet, tak uznejte, že to si hlídat opravdu musím. Když mi masíčko nakrájela, trochu mi dala do misky, ale já musel nejdřív kontrolovat, jestli mi sáčkuje správné porce.

Vstupní kontrola kvality dopadla na výbornou.

Když bylo hotovo, zblajzl jsem svoji porci z misky a když jsem viděl, že je dvounohá úplně v pohodě, jal sem se masíčko trávit. Švihl jsem sebou na gauč a až do odpoledne jsem se ani nehnul. Večer jsem se přesunul dvounohé za krk a sledoval, jak si s Vámi, tety moje, povídá.

Tak touto cestou Vám Všem moc děkuji za velmi krásný dárek, dvounohá povídala, že to nejsou jenom peníze, ale že v tom i síla myšlenky, že na vás ti druzí myslí s láskou a porozuměním.

Zatím se s Vámi loučím a nebojte, já se zase brzy ozvu.

8 komentářů u „Zpráva z našeho brlohu“

Napsat komentář