FOTOROMÁN aneb Jája modelín

Ten den jsme se doma pokusili sestavit světelný tunel. Světelný tunel je taková „krabice“, obalená průhledným papírem, ze všech stran prosvícená lampami. Věci, vyfocené v tomto světelném tunelu by měly být bez stínů, pěkně ostré a vybarvené. Inu, náš světelný tunel se nějak nepovedl, ale to do tohoto příběhu nepatří. Ale Jája, ten si ho užil dostatečně. Však on vám to rád poví…

Tehdy se mi dlouho nechtělo z pelíšku. Den předtím jsem nějak nevěděl, co všechno bych zpráskal do bříška a v noci se mi to vymstilo. Střeva škrundala a zpívala, až jsem musel vyhledat boudu budku a tam jejich obsah vypustit. Radost měli tím pádem i dvounozí, síla mého výtvoru jim nedala spát. A tak  uspořádali noční cvičení s lopatkou, vybírací lopatkou, kbelíkem a smetáčkem.

Třikrát.

Není tedy divu, že jsem si ráno nahoře v ložnici trošku přispal. Dvounohá se na mě byla několikrát podívat, jestli je vše v pořádku. To jsem sice hodnotil kladně, ale na druhou stranu, hladit mě, probírat mi kožíšek a zpívat mi něžná slovíčka mohla tedy taky vždycky delší dobu. Jenže to ona ne. Kutili cosi s dvounohým v kuchyni. Šustil tam papír, slyšel jsem skřípání nože o lepenku a zvuky stříhání nůžek. Nic, co by jednoho zajímalo.

Až když se domečkem rozvoněla vůně vařeného kuřecího, zvedl jsem svoje černé tělo a šel se podívat, co se to vlastně v té kuchyni dělo.
Nikdo nikde, dveře na dvůr otevřené a na stole v kuchyni stojí… krabice. Ale ne lecjaká! Otevřená jen z jedné strany, všechny ostatní strany obalené nějakým papírem a za papíry stojí několik lamp, které míří svým světlem dovnitř do krabice. Ale nejen světlo padalo do krabice, lampy i příjemně hřály. Joj, to jsem si našel príma místo!

„Ježíš, jdi odtud, kočko pitomá, vždyť to zničíš!“
Jak jako zničím? Ležím, nevidíš? A když ležím, tak nic neničím. A nejsem kočka pitomá, abys věděla.

„No jo, Jájo, já vím, sluší ti to tam. Že bych tě zkusila vyfotit? Vydržíš chvilku?“
Ale to víš, že vydržím. Hřeje mě to pěkně do zad, tak co bych nevydržel.

Hele ale tohle ne. S bleskem ne. Blesk mi nesluší, nevidíš?
Jéje, Jájo, takhle to asi nepůjde, co?“
No jako bych to neříkal. Copak tu máš málo světel?
Jájo, udělej nějakou pózu, hele. Když už jsme se s tím krámem mordovali, ať je to aspoň pro kočku… Co? Uděláš?“

Pózu, jo? No jo, že seš to ty… tak hele… jedna s ležérně nadzvednutou tlapkou, co ty na to?
„Jo, Jájo, jo, jo, to je ono, kouk sem, hele koukni, ještě, jo? No hvězda úplná… Jéžiš Jájo, co to máš na sobě?“
No co asi, když jsem lezl u sousedů v tújích a pod borovicí. Můžeš hádat třikrát, ale krevety to nebudou.
„Jájo, ty jsi pašík, koukej co všechno jsem z tebe obrala… to jsi model?“

Tak koukej, drahá. Já být model nechtěl. Já si tady chtěl v teploučku pěkně schrupnout. A to, že tu budeš kolem mně lítat s foťákem a dělat na mě tststs, abych se otočil, to jsme si nedomluvili.
„Počkej, broučku, nechoď ještě pryč!“
No vida. Stačilo pár kroků a z pitomce je brouček. To jsou věci, to jsou věci. Co když ještě popojdu, co budu potom?

Jájínku, sluníčko moje černý, vrať se prosím, hele, aspoň jednu fotečku pěknou uděláme, když už jsme se tímhle krámem stavěli… Já vím, že to nebylo myšlený na focení koček, ale ono nakonec se to k tomu asi hodí nejvíc… Hele, víš Jájo, že ti to tam moc sluší?“
No slyšíte ji? Slyšíte ji všichni? Ta to se mnou umí, co? No dobře, že jsi to ty a že tě mám rád…

Tak já se teda vrátím, jo? Vydrž chvilku, já se jen otočím a udělám ti jeden ukázkovej postoj, chceš?
„No ty jsi zlatíčko, Jájínku! Jo, ještě víc se otoč, ještě trošku, no to bude paráda, super, zlato, ty jsi model nejmodelovatější úžasnej!“

No to bych řekl! Vidíš ten výstavní postoj? A ten výstavní kožich? No dobře, límec je trochu rozvrkočený a na zadku si chlupy ještě nestačily lehnout, ale co bys vlastně ještě nechtěla? No cvaká ti to pomalu, ten přístroj, no, co naděláš. U focení to musí jinak švihat, milá zlatá, to není jednou cvak a hotovo!
„Jájo, broučku, moc děkuju! Zvedl jsi mi náladu, víš? Když se to ostatní focení v tom tunelu moc nepovedlo, tak aspoň ty tvoje fotky to napravily. Přece jen jsme se s tím tunelem netrápili zbytečně…“

No vidíte to. Tak ještě že mě mají. Jo jo, nebýt mě, byli by úplně nešťastný. Takhle mají aspoň něco. Jestli já nejsem pro tuhle rodinu přínos, tak už nikdo. Fakt.

22 komentářů u „FOTOROMÁN aneb Jája modelín“

  1. Jájo, ale že se ta dvounohá umí pěkně lísat, když chce udělat fotku takového modela, jako jsi ty. A ten postup, z pitomce přes broučka na zlatíčko černý, tak ten teda nemá chybu. A že v té krabici ti bylo dobře, tak to věřím. Vzpomínám si, že jsme kdysi měli malé kuřátka a aby jim bez kvočny nebyla zima, tak se jim svítilo žárovkou, aby byly pěkně v teple. Jednou jsme ale slyšeli takové úzkostné pípání a když jsme nahlédli do krabice, tak jsme nemohli uvěřit vlastním očím. Kuřátka byly našlapané v koutě a na opačné straně pod žárovkou se rozvaloval na zádech náš kocour Štefan. Chrápal jak starý chlap a vůbec mu nevadilo, že mu skoro doutná kožuch. Kuřat si ani nevšiml a taky žádné nedošlo jakékoliv úhony. :-)

Napsat komentář