Můj život s kotětem 20. díl – Střepy znamenají štěstí

2015-11-07 18.23.30
Já jsem tak hodný, když spím

Jsem zodpovědný kocour. Taky jsem přičinlivý kocour, takže když si dvounohá včera ráno posteskla, že neví, co napsat do deníčku, hned jsem se začal snažit. Celý minulý týden jsem byl totiž hodný kocourek. Že prý mi Ježíšek něco přinese, když budu hodný, takže jsem se zařekl, že to dám. Pomáhal jsem při věšení další vánoční výzdoby do okna – nové, za tu rozkousanou. Povedlo se mi neplést se dvounohé při každém kroku pod nohy. Přestal jsem lézt oběma dvounožcům do talířů a dokonce jsem skoro nehonil vzducholodě a ani jsem se nepral s dvounohou. Ta už z té mé náhlé proměny začínala být nervózní. Řekla dokonce něco v tom smyslu, že dostávám rozum! No uznejte sami, něco takového jsem si po tom jejím bědování nemohl nechat líbit. Přece si nepokazím svou zrzounovskou reputaci.

Začal jsem hned ráno, sotva dvounožci rozlepili oči. Prohnal jsem pořádně přes celý byt obě vzducholodě. Hnal jsem je přes kuchyň, pokoj i přes ložnici, přes postel dvounožců i přes parapety u oken. A možná, že to bylo zrovna v tu chvíli, kdy jsem přeskakoval z postele na okno, kdy mě napadlo, že ty závěsy jsou vlastně dělané ke šplhání. Beruška teda říkala, že to je hloupost, že slušně vychovaná kočka po žádných závěsech nešplhá, jenže když ony tam ty závěsy visely tak vyzývavě. Šplhal jsem a šplhal k slunci výš, až pomalu na vrchol světa. Kupodivu to vydržely jak závěsy, tak garnýže. Holt kvalitní české výrobky. A vydržela to i dvounohá, i když jak mě sundavala, tak povídala něco o oranžových pometlech. Tak by mě fakt zajímalo, co je to pometlo.

Fajn, několik rošťáren mám splněných, ale pro zápisek do deníčku by to chtělo něco naprosto jedinečného. Přemýšlel jsem, co. Dokonce jsem se ptal vzducholodě Nelinky, ale ta na mě jenom výhružně vrčela a nic mi neporadila. Řekl jsem si proto, že bude inspirující zase jednou utéct k rodičům dvounohé, že tam třeba něco vymyslím. Už jsem tam dlouho nebyl, takže jsem si musel svůj spodní revír důkladně zkontrolovat. Navíc dole u rodičů mě mají rádi, jako ostatně všude, a vždycky tam dostanu něco dobrého. A když náhodou nic nedostanu, tak si nějakou ňamku dole ukradnu. Mají tam totiž psa a ten má v misce pokaždé pečené kuřátko a často taky kousky sýra. Jojo, dvounohé rodiče se umí o zvířátka postarat. Proto je vždycky rád poctím svou návštěvou.

I včerejší dopoledne probíhala moje návštěva tak, jako dřív. Dostal jsem kočičí tyčinku a vybral si ze psí misky ty nejlepší kousky kuřátka. Zdálo se, že asi tady nic světoborného do deníčku nevymyslím. A pak jsem to konečně uviděl! Zase tam visel tak vyzývavě. Nedalo se mu odolat! Krásný, vyžehlený, bílý… Sváteční ubrus! Skočil jsem na něj s rozběhem a začal šplhat, jenže co to? Místo toho, abych stoupal vzhůru, sunu se čím dál tím rychleji dolů! A se mnou všechno, co bylo nahoře na stolku. Na zem všechno dopadlo v přesném pořadí: nejdřív jeden zrzavý mourovatý kocour, za ním cibulákový etažér s cukrovím, dva mosazné svícny a ještě nějaké další věci, které už jsem nepočítal. Maminka dvounohé říkala, že jsem zpod toho ubrusu a těch střepů vyletěl, jak jelen do zadele střelen, a hnal se zpátky nahoru, do bezpečí. Dvounohá k tomu potom jen poznamenala, že mě naučí na housličky a pošle do světa s kasičkou, abych si vydělal na nový cibulák, ale nemyslela to určitě vážně. A taky říkala, že jsem dáreček za všechny prachy a to už teda vážně myslela.

Váš „hromdopolice“ Tomík

9 komentářů u „Můj život s kotětem 20. díl – Střepy znamenají štěstí“

Napsat komentář