Stěhování národů, teda koček

Dvounohá se jednou rozhodla, že vyletí z rodného pelechu a my ubohé kočičky musely s ní.

Nejdříve nám ale zmizela na měsíc a my musely spinkat v opuštěné studené posteli samy. Pak se teda uráčila přijet a normálně nám sebrala naše kočičí věci a nás narvala do přepravek. My samozřejmě nechápaly, co se děje a svůj nesouhlas s tímto postupem jsme dávaly hlasitě najevo.

Vrcholem bylo, že jsme byly dány do pojízdné krabice na kolech. Winie to nakonec zabalila a usnula. Já jsem ovšem svůj kožich nehodlala obětovat tak snadno, a tak jsem dále pokračovala ve zpěvu, za který by se nemusel stydět ani kvintet mrouskajících koček. Celých pět hodin jsem to vydržela, ani vytažení z přepravky nepomohlo, jsem se totiž chtěla tak trošku dostat i do Guinessovy knihy rekordů za nejdelší árii. Musela jsem je nějak potrestat za to, jak mě trápili.

Konečně jsme zastavili, dvounozí čapli přepravky s námi a vrátili jsme se zpět domů, no moment, ale tady tohle není náš domov, kdybych věděla, že nás za ten řev chceš dát pryč, tak bych toho nechala, tohle se mi honilo v hlavičce, Winie dál byla grogy, asi omdlela, když to viděla. No nakonec nám to teda dvounohá objasnila, že tohle teď bude náš nový domov a my budeme bydlet jen s ní, ale my chtěly do toho původního, ten minulej se nám líbil a vůbec jsme si nestěžovaly, že bychom chtěly jinam a navíc, tenhle bejvák je o hodně menší! No je pravda, že jsem si párkrát pomňoukla, že jinde by se o mě starali určitě lépe, ale to bylo jen tak, já to nemyslela vážně, na kočičí duši přísahám.

Dvounohá otevřela přepravky, Winie hned vlezla za mnou do té mé a tam jsme se radily, jak budeme dále postupovat. Shodly jsme se, že budeme muset vylézt na obhlídku terénu, páč tu nemůžeme zůstat věčně a taky se mi začalo chtít jít na wecko. Tudíž byla jako první vyslána Winie, respektive jsem ji inteligentně obětovala, co kdyby tam hrozilo nějaký nebezpečí, tak radši ať to odskáče ona a můj kožich bude zachráněn. No, vrátila se, spíš připlížila se, celá. Tak jsem statečně vylezla taky a uviděla jsem domácí na posteli, takže tam bude určitě bezpečno, Winie se plížila za mnou, dvounohá nám nadzvedla deku a my honem šup pod ní a jako pohádku na dobrou noc nám vyprávěla, jaké to bylo těžké sehnat byt pro nás, kde by byla povolena kočička, abychom měly výhled do zeleně, bylo to dostatečně velké a nehrozilo nám v tom bytě nějaké nebezpečí, nás to nezajímalo, my se stěhovat nechtěly, ale co už.

Dvounožkyně vstala a jala se připravovat byt k našemu osídlení, no nakonec to nevypadalo tak špatně a dokonce se nám tu i zalíbilo. Máme tu všechny své původní věci a ještě nějaké nové, kde máme misky a toalety nám bylo ukázáno, takže jsme všechno zvládly s kočičí ctí. Máme pěkný výhled z oken do zeleně – vidíme na hotel a máme přehled, když přijedou turisti. Do oken nám dvounohá nechala nainstalovat kočičí sítě, takže po nich můžeme šplhat a předvádět se před turisty, už jsme i uvažovaly, že bychom za naše představení mohly od nich vybírat vstupné. Taky můžeme lítat po pavlači, i když Winie musí být na vodítku, páč skáče na zábradlí a to pak jdou na dvounohou mdloby, že by mohla spadnout, tak holt má utrum, já si z toho vzala ponaučení a tak běhám na volno. Vedle nás a naproti bydlí psi a když je venku pěkně, nechávají se dveře od bytů otevřené a my se s pejskama honíme po pavlači a někdy si zajdeme i k nim na návštěvu. Akorát ten jeden pejsek zemřel.  Místo něho už tam bydlí jiný, ale s tím jsme se ještě nepotkaly, tak jsme zvědavé, jaký bude.

I o výhled se nám dvounohá postarala! To se máme!

Takže kdyby vaši dvounozí vyrukovali s tím, že se budete stěhovat, tak se moc nemusíte bát, ledaže byste se stěhovali do horšího, a to by vám určitě neudělali.

Vaše Jelizavjetka

8 komentářů u „Stěhování národů, teda koček“

  1. Když jsme se stěhovali, měli jsme jen jednoho psa. Borůvka byla na týden odvelena k babičce, kterou miluje, takže nestrádala, ale když jsme ji dovezli do nového bydlení- kde si rozhodně polepšila, stala se vládkyní ne bytu, ale domu se zahradou- tak ten výraz na psím ksichtíku stál za to. Prostě nechápala, jak jsme jí to mohli udělat? Pár dní každou chvíli uraženě pobývala pod stolem v kuchyni (ono taky moc jinak nebylo kde, všude byly krabice a pytle věcí), ale bleskově začala hlídat a dělat společnost poněkud vykolejené rodině :)

Napsat komentář