Stará usedlost

Když jsem jezdila k mojí babičce do Chotče, chodily jsme s partou dětí ven. Lítaly jsme po celé vesnici a přilehlém okolí, jen jednomu místu jsme se vyhýbaly.

Za vesnicí byla stará usedlost a o té se tradovalo, že tam straší a že v ní bydlí stará čarodějnice. Jako malí jsme tomu samozřejmě věřili. Když jsme se k usedlosti v zápalu hry přiblížili, měli jsme srdce až v krku.

Každý v partě,hned jak dosáhl školního věku, musel složit zkoušku odvahy a odtamtud něco donést. To léto jsem měla po prázdninách nastoupit do školy i já. Tak jednoho dne v podvečer jsme se s dětmi vypravily na to hrůzu nahánějící místo. Ostatní zůstali stát asi 50m od nízké zídky, která obíhala celou usedlost. Se šikovností sobě vlastní jsem ji přelezla, abych následně spadla mezi hromadu starého haramburdí. Rámusu bylo tolik, že by to vzbudilo mrtvého. Tudíž nebylo divu, že se otevřely dveře a vylezla v mých očích nejméně baba Jaga. Neobjevila se ale sama, ze dveří se za ní hrnulo spousta koček. Baba se ke mně blížila a já místo abych utekla, jsem zůstala zkoprněle ležet. Kolena jsem měla rozmlácená, lokty odřené a krve by se ve mně nedořezal. Když baba Jaga ke mně došla, tak místo skřehotavého zvuku, který jsem na jisto očekávala, se ozval naprosto milý hlas.
„Copak tu děláš broučku, co se ti stalo, počkej, já ti pomůžu.“
V údivu jsem zvedla oči a místo baby Jagy se ke mně skláněla stará paní s velmi milým obličejem. Dlouhé bílé vlasy jí splývaly až do půlky zad a já jako očarovaná jsem jí podala ruku a ona mi pomohla vstát.

Když viděla, že mi z loktů a kolenou teče krev, dovedla mě pomalu k sobě domů. Posadila mě na stůl a ošetřila mi rány. Já se v údivu rozhlížela po sednici. Všude, kam jsem dohlédla, byly kočičky. Kolik jich bylo nevím, protože v šesti letech jsem do tolika neuměla počítat. Připadala jsem si jako v ráji. Mazlila jsem se s nimi, tvář jsem bořila do kožíšků a díky tomu jsem zapomněla na bolest, když mi paní nalila na rány štípavou desinfekci. Potom mě paní dovedla na kraj vesnice a dovolila mi, abych za ní občas zašla. Doma jsem babičce řekla, co se mi stalo a na paní jsem se zeptala. Babička mi vyprávěla, že kdysi dávno se někdo z usedlosti nepohodl z nejbohatším sedlákem ze vsi a tato nenávist se táhla přes x generací. Paní žila sama, nikoho neměla a společnost jí dělaly jen její kočky. Dospělí nás vždycky odrazovali abychom tam chodili a paní díky tomu byla úplně izolovaná.

Po této příhodě jsem se přestala bát a paní začala navštěvovat. Říkala jsem jí teto a pomáhala jsem jí s kočkami, i když v mých letech jsem si s nimi hlavně hrála. Kočky byly velmi kontaktní a já si užívala kočičí lásky plnými doušky. Moje babička tam pro mě večer chodila a díky tomu se ty dvě seznámily. Po čase se paní osmělila a občas zašla na návštěvu k nám. Jelikož moje babička byla ve vesnici velmi oblíbená a kdekdo k nám chodil pro radu, nikdo si netroufl proti paní z usedlosti cokoliv říct. Pomalu se s ní začali bavit a staré spory zmizely. Najednou všichni viděli, že je paní hodná a milá a dokonce jí začaly nosit zbytky jídla pro kočky.

Já trávila každé prázdniny a každý víkend u babičky a tak jsem byla s paní ve stálém kontaktu. Viděla jsem s jakou láskou se o kočky stará. Paní na usedlosti se dožila požehnaného věku a zemřela doma obklopena všemi svými kožíšky. Na pohřeb jí šla celá vesnice. A na začátku za všechno mohla jedna malá nešikovná holčička.

12 komentářů u „Stará usedlost“

Napsat komentář