Návštěva

V neděli k nám domů měla přijet na návštěvu dcera mojí dvounohé, i s mláďatama. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, protože cvokhaus vypukl už v sobotu. Všechno se smýčilo a uklízelo. No, nezůstal tu kámen na kameni. Jsem zvyklý, že mám hračky a všechny gumičky rozložené po celém bytě a oni mi je najednou nacpali do krabice. Povedlo se jim to až na bůhvíkolikátý pokus, protože jsem je hned vytahoval zpět. Dvounohá brblala něco o zloději, ale já jsem žádného neviděl. Nakonec vytáhla uřvanýho všehožrouta a lítala s ním po bytě asi dvě hodiny. Měl jsem toho dost. Zalezl jsem si do skříně a zblázněte se tam třeba.

Než návštěva přijela, i já se pořádně opucoval. Aby neřekli.

Večer dvounohá trochu panikařila, to když mně nemohla najít, ale nakonec jsem se jí radši ukázal. A v neděli ráno to vypuklo. Dvounohá vstala brzo, dala mi snídani a lehce nervózní začala připravovat oběd. Vůbec se mi to nelíbilo. Normálně s přípravou pomáhám a najednou jsem nesměl. Sice jsem dostal svůj desátek masika, ale do misky. A já ho radši kradený. Jenže ona má oči snad i vzadu! Na linku jsem se prostě nedostal. Skandál. A aby toho nebylo málo, tak mi přesunuli i misky s baštou a záchodek. Prý by si ho mládě spletlo s pískovištěm.

Po nějaké době návštěva dorazila. Když jsem uviděl to běhací mládě, okamžitě se mi rozsvítilo. To už tady jednou bylo. Bude mně honit a dloubat do očiček. Zachraň se kdo můžeš a honem pryč! Zakutal jsem se mezi krabice pod postelí a snad zapomněl i dýchat. Moje dvounohá vytáhla ze skříně spoustu plyšáků a dala je tomu běhacímu mláděti. Mládě ( prý se jmenuje Lukášek) si je vzalo a zmizelo z pokoje. Najednou jsem uslyšel zajímavé zvuky. Trochu jako vrnění a broukání. Byl jsem zvědavý, co to je? Opatrně jsem vylezl a na peřině leželo další mládě. Ale tohle bylo jiné. Neběhalo, nekřičelo, jenom si něco broukalo. Dvounohá mně zvedla a položila vedle toho človíčka. Řekla mi, že je to Eliška a že je ještě malinká. Poznal jsem, že mi od ní nebezpečí nehrozí a tak jsem zůstal u ní ležet. Jen když přiběhl Lukášek, tak jsem se radši zašil, protože jeden nikdy neví, že jo. Během dne mně to začalo táhnout i k Lukáškovi, páč se pořád smál a to já mám rád. Když se chvíli nehýbal, protože po obědě usnul, tak jsem si ho z kraje postele prohlížel.

Už fakt odjeli?

Až přijedou příště, možná se nechám pohladit.
Možná se i trochu těším.
Možná…

7 komentářů u „Návštěva“

Napsat komentář