Jak jsem byla ochočena

Pracuji v suterénu, okno je přímo na úrovni trávníku. Všude kolem jsou rozlehlé zahrady.

Ráno chodím do práce brzy, bývám tam nějakou dobu sama, mám klid na to leccos udělat rychle a bez vyrušování. Většinou přijdu, zapnu počítač, uvařím si kafe, pak chvíli pobíhám podle toho, co je zrovna potřeba a když mám to nejnutnější hotové, sednu si k pc, kávě a snídani.

Už je to nejmíň 5 let, co jsem při snídani ucítila, jak se na mě někdo oknem upřeně dívá. Otočila jsem se a před oknem stál černobílý kocourek a zvědavě si mě prohlížel. Byl ještě mladý, ale dost hubený. Za chvíli odběhnul, ale druhý den přišel zase. Třetí den jsem nevydržela a v misce mu nechala trochu jogurtu. Pustil se do něj hladově a s chutí. Další den už jsem donesla misku, konzervu a granulky a kocourek dostal snídani. Začal chodit každý den a brzy se přidala ještě kočička, také černobílá, s obličejíkem jako „Felix“, ta chodila až po poledni. Oba plaší, kočička víc, přeci jen byl přes den větší hluk a ten jí rušil. Kocourek si zvyknul po jídle vlézt na okno zevnitř a vykukovat ven mříží, odpočíval tam a cítil se tam víc v bezpečí. Přiblížit se k němu nesmím dodnes, ale když v klidu sedím u počítače, leží na okně kousek ode mne. Někdy zmizí i na několik měsíců, jindy chodí pravidelně každý den. Jednou přišel se šrámy na nose, asi se popral.

Tenhle krasavec si mě ochočil první

 

Kočička plašanka

 

Od pána, co má u nás na starosti údržbu, jsem se dozvěděla, že koček je v zahradě víc, on je také krmí, postupně se je snaží odchytávat na kastraci a vypouštět zpět. Je to ale „sisyfovská práce“, okolních zahrad je hodně a kočky se přitoulají i z daleka.

I na mém okně strávníci přibyli. Již dlouho chodí nerozluční parťáci – velký mouratý kocour a o něco menší černý, jeden čas byli ti černí dva. Tito kočičí kamarádi mají pelíšek a misky na dílně, ke mně chodí jen na přilepšenou.

Kamarádi

Před třemi lety přišlo bílomouraté kotě, bylo na rozdíl od ostatních toulavek mazlivé, moc milé. Jenže brzy začalo být nastydlé, mělo zalepená očka a špatně dýchalo. Domluvili jsme se tedy s pánem z údržby, že mi donese přepravku, já kotě chytím, když se ode mne dá hladit, a on ho odveze na veterinu. Jenže – nic nebývá tak jednoduché, jak to vypadá. Ten den se hodně ochladilo a kotě se dost opozdilo. Přišlo až ve chvíli, kdy přímo pod oknem na stole kolegyně přebalovala mimčo, které nám přivezla ukázat. Nešlo tedy okno otevřít na dlouho, pomazlit se s kotětem a pomalu ho dát do přepravky. Musela jsem ho rychle chytit, ono se samozřejmě leklo a pořádně mě kouslo. No, do přepravky jsem ho dostala, na veterinu se jelo. Dostalo atb a po vyléčení bylo ještě vykastrované. Od té doby bydlí taky v dílně a ke mně chodí na jídlo a mazlit se. Už je z něj velký, moc krásný kocour. Já tehdy na atb skončila taky, pokousaná ruka se mi pěkně zanítila.

Tak tenhle krásný mazel mě pořádně rafnul

Minulé léto se občas objevil hodně výrazně tmavě mouratý kocourek, přišel se pomazlit, ani o jídlo nestál a zase odběhnul, evidentně měl svoje doma, odkud vybíhal ven. Jenže letos začal chodit znovu, mazlí se pořád, ale je hladový a přidal se ke „kamarádům z dílny“ do trojice. Myslím, že ho už doma nechtějí… A při tom je tak krásný.

Tak takhle si mě chlupáči ochočili a mé okno bývá často obložené zvenku i zevnitř.

Veget před oknem

16 komentářů u „Jak jsem byla ochočena“

    1. Radko stěhujeme se jen my, pán zůstává. O pár oken dál se ode mě naučila krmit kočky paní, co nám uklízí a myje sklo, ta také zůstává. Ta kočkám někdy i vaří :D jenže je v práci jen ráno, já je krmím celý den. Ale na dílně i před ní mají také prostřeno a pro nejplašší pán dává misky i na místa, kde se cítí bezpečně. Občas tam budu pracovně muset zajít, tak vždy dám na krmení nějaký příspěvek oběma, aby krmili i za mě.

Napsat komentář