Můj život s kotětem 12. díl – Montér Tolja, vlastně Tomík

Škoda rány, která padne vedle :-)
Škoda rány, která padne vedle :-)

Jsem společenský kocour. Kdykoliv u nás vrzne klika od dveří, vyběhnu na schody a vítám. Překonávám se, otírám se návštěvě o nohy a hlasitě předu, abych dal najevo spokojenost, že mě přišla navštívit. Když se ke mně pak návštěva se šišláním sehne, aby mě zvedla z podlahy a toho „loztomilého kocoulečka“ si pochovala a poňufala, bleskově vypálím a zakusuji se do brady, případně do nosu, podle toho, co je blíž. Dvounohá v tu chvíli sice už řve: „pozor, kouše!“, je to ale většinou houby platné. Návštěva varování nebere vážně a já jsem rychlejší, než blesk.

„Teda to je potvorák, ale je klásnej a ty kukadýlka!“ rozplývá se právě zakousnutá návštěva. „On nekouše, on mě jenom tak lehce štípl,“ uznává posléze a znovu si mou zubatou, stále otevřenou tlamičku přikládá k obličeji. Už je ale pozornější, takže druhý zákus nebývá tak úspěšný.

„Musíš si ho dát pod bradu, aby nemohl zaklonit hlavu. Pak tě nerafne,“ radí zasvěceně dvounohá a mě hra právě přestává bavit a deru se ven z náruče, i za použití drápů.

Jsem rozčílený kocour! Vztekle mrskám ocasem a přemýšlím, s kým si vyřídím, že se mi nepovedlo návštěvu podruhé zakousnout. První se mi do cesty připlete palec na noze dvounožce. To je bezvadná kořist. Vrhám se na něj s veškerým entuziasmem a pomáhám si jak předními packami, tak zadními hrabáky. Ještěže jde zrovna v tu chvíli kolem Beruška, jinak bych dvounožci ten palec určitě dočista ukousl. Beruška je ale zábavnější kořist, protože se na rozdíl od palce  brání, utíká, syčí a vrčí. Mizíme spolu skokem za televizí…

„Udělej s tím kocourem něco!“ požaduje po chvíli dvounožec po dvounohé, když se zpoza televize vynořila jenom Beruška. „Zase tam rozpojí televizi a nepůjde satelit.“

„A co mám jako dělat? To mu mám dát policejní výcvik? Sedni, lehni, k noze?“ táže se dvounohá a vrtí hlavou. Ví předem, že to hnízdo kabelů za skříňkou už nikdo nezachrání. Když já montuju, budou mít dvounožci večer s knihou. A navíc stejně přišla ta návštěva, takže přece žádnou televizi nepotřebují. Odpojuju anténu a kabel od DVD přehrávače, abych měl jistotu, že to jediné, nač se budou večer dívat, budu já. Pak se projdu sem a tam před obrazovkou, jako model na molu, posadím se a začnu se důkladně mýt. Při tom rozpojování kabelů jsem se celý zaprášil. Dvounohá by mi ty kabely měla hezky otřít.

„Ten kocour to snad dělá schválně,“ pronáší dvounožec osvícenecky. Asi právě objevil Ameriku!

„To víš, že to dělá schválně,“ přitakává dvounohá. „Baví ho, jak ho oba vyháníme pryč. Proto leze za tu televizi. Když si ho nebudeme všímat, nechá toho.“

Dvounohá má pravdu, baví mě, být středem pozornosti. Taky mě ale baví hra s dvounohou. Ona vleze za mnou za televizi, aby zapojila ty kabely zpátky, a já ty kabely zase hned vytáhnu. Dvounohá zapojí, já odpojím. Ona zapojí, já odpojím, a tak pořád dokola!

Až mě ta hra přestane bavit, tak se zase ozvu.

Váš Tomík

11 komentářů u „Můj život s kotětem 12. díl – Montér Tolja, vlastně Tomík“

Napsat komentář