Zrod závisláka

Jednou v sobotu, když dvounohá stále ještě marodila, se začala oblékat, že někam půjde. Byl jsem ostře proti tomu, protože jak jí má jeden hlídat, když si zmizí bůhvíkam?

Nicméně na mě nedbala a šla. Nadával jsem za dveřmi jak špaček, ale bylo mi to houby platný. Doma byla mladá s přítelem, ale  já si jich vůbec nevšímal a jen čekal u dveří, až se vrátí moje dvounohá. Byl jsem rozhodnut, že jí pořádně vynadám a nehnul jsem se ani o centimetr. Pravda, za chvílí přišla zpátky. A sotva otevřela dveře, na všechny nadávky jsem zapomněl. Kolem ní se vznášela jakási  tajemná vůně a neodolatelně mně lákala.

Dvounohá odložila na židli narvanej batoh s bramborama a na stůl opatrně položila tašku, kterou jsem neznal. Šla se převléknout do obýváku, jak to má ve zvyku, ale já za ní tentokrát nešel. Nebyl jsem uražený, jak by se mohlo zdát. To jenom ta taška mně lákala, to z ní se linula ta zvláštní vůně! Skočil jsem na stůl a začal jsem zkoumat, kudy se do ní dostanu. Byla ale zavřená na zip, tak se mi to nepodařilo. Chtěl jsem si dojít pro dvounohou, aby tašku otevřela, ale ta už dávno stála ve dveřích kuchyně a pozorovala mě. Mňouknul jsem na ní: „Co tam stojíš, otevři mi to a hnéééd!“ Jenže dvounohá otevřela batoh a začala vyndávat brambory. Vytřeštil jsem oči a pomyslel si: „No skvělé, ted‘ se zabývá takovou blbostí, copak mně neslyší? OTEVŘÍT A HNÉÉÉD!“

Dvounohá se ke mně otočila, pohladila mně po hlavě a řekla: „Kamarádky ti posílají dárky, ale to ty už víš, že jo?“ Rozepla tašku a se mnou to málem seklo. Chlupy se mi zježily, krev se začala vařit, drápky se otočily zahnutým nahoru a nozdry se mi rozšířily, jak býkovi v aréně. Dvounohá vyndala z tašky tři balíčky. V jednom byly šantové myšky, ve druhém kozlíkové sáčky a ve třetím byla sypaná sušená šanta. Kočky, já nevěděl co dřív!

Šantomýýýýýýš!!!!

Nasypala mi trochu šanty na podlahu kuchyně. Takovou šipku jste ještě neviděly. Zabořil jsem do toho čumáček, srdce mi udělalo čtyři přemety, které jsem vzápětí udělal i já. Válel jsem se v té vůni ze strany na stranu, packy mi mířily všemi směry a sliny kapaly na podlahu. Když jsem se trochu vzpamatoval, snažil jsem se zbytek šanty zahrabat na příště. No jo, ale zkuste to zahrabat do lina! Fakt to nejde! Tak jsem jí radši rovnou zblajzl. Nakonec jsem si odtahal myšku i sáček na k dvounohé polštář, pomazlil se s oběma a usnul jak zabitej. Mezitím dvounohá uklidila zbytek dárků do jediného šuplíku, který fakt neotevřu a tak šantu dostávám na příděl.

Moje! Moje! MOJE!

Kategoricky s tím nesouhlasím, protože to jsou mé dárky a nemá mi je co schovávat! Pro jistotu musím zjistit, kde se vyskytuje nejbližší léčebna pro závislé kocourky, páč se obávám, že tam brzo skončím. Zatím se mějte jak chcete, já jdu zkusit,  jestli se do toho šuplíku přece jen nějak nedostanu.

Jsem v rauši…

7 komentářů u „Zrod závisláka“

Napsat komentář