Můj život s kotětem 4. díl – Zdivočelá stáda

IMG_2696Dnešní deníček napíšu zase já, protože si myslím, že Tomík by nikdy dostatečně pravdivě nevylíčil holou a syrovou skutečnost.

Ochladilo se, konečně začalo pršet a náš svět ožil. Do našeho nevelkého podkrovního bytu vtrhlo stádo bizonů, pakoní, slonů, vybouchlých papiňáků, nášlapných min a bůhvíčehoještě. Už od brzkého rána se z celého bytu ozýval dusot a rachot, který nebylo možné lokalizovat. Jakoby zdivočelé hordy byly všude, nejvíce však pod postelí, pod jídelním stolem a pod stolkem u sedačky. Ze všech míst se najednou ozývalo vrčení, syčení, prskání a ječení.

Občas ta divoká stáda vrazila i do postele, kterou se prohnala, zřejmě ve zběsilém úprku před lesním požárem, neb to bylo cosi ohnivě rezavého, co se hnalo za nimi. A občas se stádo v posteli i zastavilo, ve snaze nalézt tam útočiště a to se pak povětšinou změnilo na naši ragdollku Nelinku, která ale na pohlazení a utišování reagovala zvuky, evokující přidušenou ochraptěnou slepici (kroooooo, kruuuooooo, krooooo), zkříženou s natlakovaným papiňákem a hodně naštvaným kocourem. Sibiřka Beruška se návštěvami postele nezdržovala a agresora rovnou fackovala pod postelí. Za její vrčení by se nemusel stydět ani náš kavkazan, když jdou okolo zahrady „sběrači“ kovového šrotu.

V šest hodin jsem rezignovala a řekla si, že udupání zběsilými pakoni riskovat nebudu a šla jsem ten ohnivý plamen za zadky obou našich dospělých koček nakrmit. Bylo mi jich chudinek líto a říkala jsem si, že si alespoň na deset minut oddechnou. Omyl! Zrzavý Ďábel shltnul snídani asi tak za minutu, bo po ostravském vzoru „není čas, *ičo“ a vyrazil znovu do arény na koridu.

Dobyl už všechny mety, které mohl, takže našim ubohým klidným kočičkám nezbývalo mnoho útočišť. Už se dostal na židle pod stolem i na jídelní stůl. Vysápal se až pod strop na škrábadlo a do naší postele. Ragdollka Nelinka před ním proto utíká na jedinou bezpečnou „osmitisícovku“ v našem bytě, na skříň a sibiřka Beruška si vytvořila fackovací taktiku. Vleze si na židli a dotírajícího Tomíka sráží vytrvale packou. Zarputilý kotís je ale natolik vytrvalý, že ji po čase z jejího útočiště i tak vystrnadí.

2015-08-08 13.33.31Po chvíli klidu, kdy ohnivý a energií nabitý ďábel, který se jistě potkal s urychlovačem částic, obkroužil Aldebaran a přistál kdesi uprostřed koše vypraného prádla, pokračovala ranní honička. Nelinka už dávno vzdala ochraptělou slepici a zní teď spíš jako odfukující kompresor (pchssssssssss). Sedí na jídelním stole a sleduje, kudy se tam vrchní nadháněč dostane, a když zjistí, že spadl, snad se i potměšile chechtá pod vousy. Beruška mezitím hledá spásu na poličce a poté, co skopne asi 5 dřevěných sošek, pohodlně se tam usadí. Ty sošky tam stejně nemají co dělat, hledí na mě vyčítavě. Tady je to přece všechno její. Teda bylo, dokud jsem nepřivezla to zrzavé nadělení, které hopsá po koberci, a ve stejné vteřině stihne profackovat Nelinku, chytit elektrického motýla, ulovit chrastící myš a rozlít misku s vodou. Popírá všechny fyzikální zákony a Einsteinovu teorii relativity – páni vědátoři, jděte se bodnout!

Ha, chvíle klidu, tak se hlavně nehýbat a nevzbudit ho! Kde usnul, to nevím, většinou tam, kde mu upadne tělo. A to pak nastává pár minut, kdy můžu vyklidit myčku a otevřít skříň, aniž by tam ten Ďábel vletěl. Opravdu jen pár minut, tak je musím rychle využít…

Fotky: Chvíle odpočinku v džungli a boj s vysavačem (nebojí se ho, není žádný mejdlo)

11 komentářů u „Můj život s kotětem 4. díl – Zdivočelá stáda“

  1. Tak nějak mi je obou kočiček moc líto… ten stres pro ně asi moc dobrý není… Vzpomínám si na dobu, kdy jsem Matyldě přinesla malé kotě… po 7 dnech to vzdala a šla na skříň, odmítala jíst, pít, vylučovat, hlavu neotočila, neslezla, když jsem to po dalších 3 dnech psychicky nevydržela a kotě (upozorňuje nemocné, s průjmem, svrabem atd… darované z depozita :(() vrátila… To, jak se Matylda trápila a jak to prostě nevydýchala, to už nechci nikdy zopakovat… Ale snad Beruška i Nelinka budou na tom líp… To koťátko jsem strašně moc chtěla… Matýsek potom za nějakou dobu umřel na všemožné kočičí nemoci… které už měl v sobě… Držím palce…

    1. Ono se to z toho deníčku tak jeví, že se obě naše kočky staly jen lovnou zvěří, ale tak to není. Ve skutečnosti se takhle honí po ránu a pak večer a jinak fungují skoro stejně, jako před příchodem Tomíka. Žerou, pijí, chodí se pomazlit a jen na spaní si vylezou na skříň. Včera ale spala Nelinka vedle Tomíka pod schody a večer si s ním i hrála. Takže ve zdivočelé stádo se opravdu mění jen občas. http://veselykocour.cz/wp-content/themes/twentyfourteen-child/images/wink.png

Napsat komentář